Jé, nechoďte ke mně tak blízko! Nebo vás kousnu… Proč? Nemám vás rád! Určitě jste zase jen další, co to se mnou nemyslí vážně. Já na vás nejsem zvědavý, je to jasné? No tak dobře, já vám to tedy povím, proč jsem takový: Když jsem byl malé štěně vzal si mě od maminky takový mladý pán. Měl jsem ho moc rád a věřil jsem, že on má rád mě. Ale asi neměl, protože jednou mne odvedl do útulku. Říkal, že mne našel, ale já na něj skákal aby všichni viděli, že ne, že si z nich dělá legraci, že já jsem jeho pes. Nevím, jestli věřili mně nebo jemu, ale každopádně po něm chtěli "občanku" (nevím co to je, ale k jídlu to nebude). On řekl, že jí nemá, že pro ní zajede. Jenže nasedl do auta a já zůstal venku. Čekal jsem kdy mi otevře, ale on nastartoval a ujel. Chtěl jsem běžet za ním, ale nemohl jsem. Moc jsem se bál. Nebyl jsem zvyklý zůstat sám na cizím místě. Pak přiběhli lidé s vodítky a snažili se mě chytit, lákali mě, ale já zalezl pod jiné auto a zůstal jsem tam. Kousal jsem okolo sebe, když se tam někdo natáhnul. Nakonec přinesli takovou tyč. Bál jsem se, že mě s ní praští, ale oni mně na ní chytili. Pak mě zavřeli do kotce, dali mi vodu a jídlo, ale já se s nimi nebavil. Nechtěl jsem je, chtěl jsem domů.
Nakonec mě to omrzelo, chtěl jsem jít ven a tak jsem se nechal od Terezky uvázat. Bylo to docela fajn, od ní jsem dostal své jméno- Daneček. Chodili jsme spolu ven a taky ještě s Kubíkem a s Evčou. Někdy, když Terezka nepřišla, vzala mě Evča sebou. Měl jsem je obě moc rád a ony mne taky, to jsem poznal. A nemyslete si, že jsem byl jen tak ledajaký útulkový pes. Jel jsem vlakem do Prahy, zúčastnil jsem se Pražského voříška a dostal jsem tam Výbornou (takovou modrou mašličku, nevím na co je…). Taky jsem byl na výstavě v Chlumci a tam jsem našel něco skvělého. Měli tam překážky agility a já i Kubík jsme je skvěle zvládali. Dokonce nás a naše paničky pozvali, ať jezdíme každou neděli trénovat. A tak jsme jezdili. Bylo to moc fajn a šlo mi to… Jednou si mně nějací lidé vzali, ale za týden jsem byl zpátky, že nemají plot a já utíkám. Prý ho kvůli mně stavět nebudou. Pitomci! Stejně jsem k nim nechtěl. Přes kotec jsem na většinu lidí štěkal a vrčel. Jak už jsem řekl, nemám rád dospělé, jsou to "podrazáci" . Děti, to je jiná, ty mám docela rád. Jednou přišla holčička s maminkou a vzaly si mně na procházku. Nakonec si mně odvedly domů a vypadalo to, že budu mít skvělý domov. Braly mně na procházky, staraly se o mně. Měl jsem takový pocit, že bydlíme někde blízko mé "skoropaničky" Evči. Těšil jsem se, že jí někdy potkám, ale pak jsme začali chodit na procházky míň a míň. Začaly mi nadávat, že vrčím venku na lidi i na psy, že jsem blbý pes atd. Poslední dobou mně zavíraly na balkon, nečesaly mně, jen hubovaly. Ale já pořád věřil, že je to jen přechodné, že mně pořád mají rády. Ale neměly. Nedávno, více jak tři roky od doby kdy jsem byl poprvé v útulku, mně tam odvedly zase zpátky. Hádaly se s tou paní, co nás tam vždy krmila a nadávaly jí. Ona mně popadla a řekla ať zmizí, že v útulku mi bude lépe. Taky, že na rozdíl od nich, mě v útulku mají rádi. To mně potěšilo, ale měl jsem strach že už to nebude jako dřív, že už tu nebude ani Terezka ani Evča. Evča přišla a já měl moc velkou radost, okamžitě jsem jí poznal. Skákal jsem radostí a olizoval jí. Ale kde je moje Terezka? Nestalo se jí něco? Tak, kde je? Zapomněla na mě? Jednoho dne s Evčou přišli nějací lidé. Štěkal jsem na ně a vrčel, ale najednou na mne ta holka začala mluvit. Terezka? Ano, byla to ona, poznal jsem jí. Trochu mi holka vyrostla, ale je to ona. Tak teď mám zase konečně všechny pohromadě. Jsem rád, že mám zase "svoje holky". Chybí jen ten pořádný domov. A jak tak na vás koukám, možná nejste tak špatní, ale nevím, jestli vám mohu věřit. Dejte mi čas, zkuste mě poznat. Budu na vás možná přes kotec štěkat a vrčet, ale zlý nejsem. Jen prostě lidem nevěřím. Ale když si mne vezmete ven a párkrát mi hodíte klacek, lehce si mne získáte.

Dan našel svůj nový domov u staršího manželského páru, paní je sportovně založená. Počítají s tím, že Daneček bude potřebovat čas. Celé léto budou společně trávit na chatě
Nakonec mě to omrzelo, chtěl jsem jít ven a tak jsem se nechal od Terezky uvázat. Bylo to docela fajn, od ní jsem dostal své jméno- Daneček. Chodili jsme spolu ven a taky ještě s Kubíkem a s Evčou. Někdy, když Terezka nepřišla, vzala mě Evča sebou. Měl jsem je obě moc rád a ony mne taky, to jsem poznal. A nemyslete si, že jsem byl jen tak ledajaký útulkový pes. Jel jsem vlakem do Prahy, zúčastnil jsem se Pražského voříška a dostal jsem tam Výbornou (takovou modrou mašličku, nevím na co je…). Taky jsem byl na výstavě v Chlumci a tam jsem našel něco skvělého. Měli tam překážky agility a já i Kubík jsme je skvěle zvládali. Dokonce nás a naše paničky pozvali, ať jezdíme každou neděli trénovat. A tak jsme jezdili. Bylo to moc fajn a šlo mi to… Jednou si mně nějací lidé vzali, ale za týden jsem byl zpátky, že nemají plot a já utíkám. Prý ho kvůli mně stavět nebudou. Pitomci! Stejně jsem k nim nechtěl. Přes kotec jsem na většinu lidí štěkal a vrčel. Jak už jsem řekl, nemám rád dospělé, jsou to "podrazáci" . Děti, to je jiná, ty mám docela rád. Jednou přišla holčička s maminkou a vzaly si mně na procházku. Nakonec si mně odvedly domů a vypadalo to, že budu mít skvělý domov. Braly mně na procházky, staraly se o mně. Měl jsem takový pocit, že bydlíme někde blízko mé "skoropaničky" Evči. Těšil jsem se, že jí někdy potkám, ale pak jsme začali chodit na procházky míň a míň. Začaly mi nadávat, že vrčím venku na lidi i na psy, že jsem blbý pes atd. Poslední dobou mně zavíraly na balkon, nečesaly mně, jen hubovaly. Ale já pořád věřil, že je to jen přechodné, že mně pořád mají rády. Ale neměly. Nedávno, více jak tři roky od doby kdy jsem byl poprvé v útulku, mně tam odvedly zase zpátky. Hádaly se s tou paní, co nás tam vždy krmila a nadávaly jí. Ona mně popadla a řekla ať zmizí, že v útulku mi bude lépe. Taky, že na rozdíl od nich, mě v útulku mají rádi. To mně potěšilo, ale měl jsem strach že už to nebude jako dřív, že už tu nebude ani Terezka ani Evča. Evča přišla a já měl moc velkou radost, okamžitě jsem jí poznal. Skákal jsem radostí a olizoval jí. Ale kde je moje Terezka? Nestalo se jí něco? Tak, kde je? Zapomněla na mě? Jednoho dne s Evčou přišli nějací lidé. Štěkal jsem na ně a vrčel, ale najednou na mne ta holka začala mluvit. Terezka? Ano, byla to ona, poznal jsem jí. Trochu mi holka vyrostla, ale je to ona. Tak teď mám zase konečně všechny pohromadě. Jsem rád, že mám zase "svoje holky". Chybí jen ten pořádný domov. A jak tak na vás koukám, možná nejste tak špatní, ale nevím, jestli vám mohu věřit. Dejte mi čas, zkuste mě poznat. Budu na vás možná přes kotec štěkat a vrčet, ale zlý nejsem. Jen prostě lidem nevěřím. Ale když si mne vezmete ven a párkrát mi hodíte klacek, lehce si mne získáte.
Dan našel svůj nový domov u staršího manželského páru, paní je sportovně založená. Počítají s tím, že Daneček bude potřebovat čas. Celé léto budou společně trávit na chatě

Ahojdy začalo 2.kolo sonb do kterého si úspěšně postoupil(a) tak začni shánět další ať tvé jméno je i v té 3 anketě
Zatím ahoj terka