close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2008

Irish Glen of Imaal terier

8. července 2008 v 18:21 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
Irish Glen of Imaal terier
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Irsku v 18. století. Byli určeni k lovu na lišku, jezevce a hlodavce.
POPIS:
Plemeno loveckých psů. Standard byl uznán roku 1933. Chován je především ve své vlasti, kde je velice oblíbený, ale také ve Velké Británii a dalších západoevropských zemích.
Obratný, silný, energický pes s protáhlým trupem a uvolněnými rozmáchlými pohyby. Hlava je dlouhá, čumák mohutnější, čenich černý. Uši jsou vysoko posazené, nevelké, visící.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku do 35,5 cm, feny o něco málo méně.
VÁHA:
Psi váží do 16 kg, feny o něco méně.
SRST:
Srst je dlouhá. Zbarvení: pšeničné nebo rozmanité. Srst je nutné pečlivě rozčesávat kartáčem.
CHARAKTER:
Přítulný pes, lehce se přizpůsobuje domácím podmínkám. Miluje děti.
PÉČE:
Miluje, ale také potřebuje pravidelné dlouhé a aktivní procházky. Jinak je na péči nenáročný.

Ibizský podenco (Podenco Ibizenco)

8. července 2008 v 18:20 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
portu.: Padenco Ibicenco; angl.: Ibizan Hound
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Portugalsku pro hon jelenů, zajíců a králíků. Svůj původ má kdesi u faraónských psů, kteří existovali před více jak 5 tisíci lety ve starověkém Egyptě. Dovezeni byli na Baleárské ostrovy Maury, v době invaze do Evropy kolem 10. století.
POPIS:
Jde o plemeno krátkosrstých loveckých psů. Jako druhé označení se používá Baleárský chrt.
Je to urostlý a vysoký pes, silný, avšak méně elegantní než ostatní chrti. Hlava je delší, úzká, kuželovitá, přechod z úzkého čela na mírně hrbatý čumák je poněkud hladší. Oči jsou malé a příčné, světle jantarové barvy. Čenich nosu je tělové barvy, trčící dopředu. Uši jemné, stojaté, citlivé. Cholka dobře výrazná. Hruď je hluboká, úzká, s ostrým přechodem ke zdviženému břichu. Ocas je rovný a dlouhý, při vzrušení se drží srpovitě.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 66 až 7ě(?) cm.
Fena má v kohoutku 60 až 67 cm.
VÁHA:
V rozmezí 19 až 25 kg.
SRST:
Srst je drsná, krátká, přiléhající. Zbarvení je bíle rezavé, bíle červené, čistě bílé, červené nebo rezavé.
CHARAKTER:
Laskavý pes, oddaný svému pánu. Vynikající společník a hlídač.
PÉČE:
Vyžaduje delší procházky s velkou fyzickou zátěží. Srst je nutné pravidelně přiměřeně čistit kartáčem.

Horský honicí pes (Mountain Cur)

8. července 2008 v 18:19 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Mountain Cur; čes.: Horský honicí pes
PŮVOD:
Horský honicí pes (Mountain Cur) byl vyšlechtěný v USA. Vznikl zkřížením evropských honičů s místními americkými plemeny. Výsledkem těchto nezvyklých a ne vždy úspěšných kombinací, se stali zvláštní honicí psi.
POPIS:
Horský honicí pes (Mountain Cur) je plemenem loveckých honicích psů, zahánějící při lovu zvěř na stromy nebo ji pronásledující po stopě. Je to nízký a pracovní pes hrubé konstituce, s typickým zevnějškem honiče. Ocas se musí často kupírovat. Chloubou chovatelů je vyšlechtění štěňat s krátkými ocasy.
VÝŠKA:
Horský honicí pes (Mountain Cur) má v kohoutku 44 až 66 cm.
VÁHA:
Horský honicí pes (Mountain Cur) váží v rozemzí 16 až 29 kg.
SRST:
Horský honicí pes (Mountain Cur) má srst, na rozdíl od ostatních krátkostrstých honičů, o něco delší. Zbarvení je: žíhané, černo-červené, modré a v různých odstínech rezavé.
CHARAKTER:
Horský honicí pes (Mountain Cur) je určený k lovu velkých kočkovitých šelem. Vyznačuje se tedy nebojácností, odhodláním, vytrvalostí a průbojností. Stopu vždy sleduje mlčky. Jeho chov ve městě se nedoporučuje.

Hygenův honič (Hygenhund, Hygen Hound)

8. července 2008 v 18:19 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hygen Hound; nor.: Hygenhund; čes.: Hygenův honič

PŮVOD:
Hygenův honič byl vyšlechtěný v Norsku v roce 1830 a pojmenován na počest norského chovatele psů a svého šlechtitele, pana Hygena. Vznikl zkřížením holštýnského brakýře s různými skandinávskými psy, mj. s dnes již vyhynulým Ringerike Houndem. Higenův honič výborně pracuje při pronásledování a pátrání po mláďatech. Plemeno je za hranicemi skandinávských zemí téměř neznámé.
POPIS:
Hygenův honič je středně velký pes, pevné a kompaktní postavy, obdélníkového formátu, se silnou linií těla. Hlavu má středně velkou, mírně širší, ne však těžkou, je střední délky, poněkud klínovitá, ale ne špičatá. Lebka je z pohledu z předu i ze strany mírně klenutá, týlová kost je stěží znatelná, stop je zřetelný. Nos je černý. Čenich má čistý, široký a hluboký, je spíše krátký, než dlouhý, nosní most je rovný. Při pohledu ze strany by přední část čenichu měla být kulatá, ne hranatá. Rty má čisté, u koutků rovnoměrně spadající. Líce jsou rovné a ploché. Oči má střední velikosti, nevyčnívají, jsou tmavě hnědé, klidného a vážného výrazu. Uši jsou středně vysoko posazené, nejsou ani široké, ani dlouhé, ke konci se zužují, na konci jsou zakulacené, jsou tenké a měkké, svěšené v blízkosti lící, ale trochu od nich odstávají, natažené dopředu dosahují stěží poloviny čumáku. Krk má středně dlouhý a silný. Záda jsou dlouhá a silná, bedra široká a svalnatá. Hruď je středně široká, dlouhá, hluboká a prostorná, zadní žebra by měla být zvláště dobře vyvinutá, hloubka hrudi je asi poloviční jeho výšky v kohoutku. Břicho má velmi mírně podkasané. Ocas má posazený v linii zad, u kořene je silný, směrem ke konci se zužuje, je nošený rovně nebo v nepatrném zakřivení vzhůru, dosahuje až k hleznům. Přední končetiny má pevné, šlachovité, ale ne těžké. Ramena má skloněná, s hranatým ramenním kloubem. Zadní nohy jsou svalnaté a široké. Pohyb má volný, chůzi v předu i vzadu paralelní.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 50 až 58 cm, ideální výška je 54 cm.
Fena má v kohoutku 47 až 55 cm, ideální výška je 51 cm.
VÁHA:
Hygenův honič váží v rozmezí 20 až 24 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Hygenův honič má srst rovnou, preferuje se trochu hrubší na dotek, je hustá, jasná a ne příliš krátká. Zadní část stehen a ocas mohou být poněkud více osrstěné, ale ne příliš mnoho. Zbarvení je: Červeno hnědé nebo žluto červené, často s černými stíny na hlavě, zádech a v nastavení ocasu, s nebo bez bílých značení. Černé a tříslové, často zkombinované s bílými skvrnami. Bílé s červeno hnědými nebo žluto červenými záplatami a znaménky, nebo s tříslovým značením. Jednotlivé barvy by od sebe měly být jasně ohraničené.
CHARAKTER:
Hygenův honič je silný pes, který je používán především při lovu. Jako společník lidí nebývá příliš oblíbený, neboť je živější, než ostatní severští domácí psi. Je skvělým lovcem a spolehlivým hlídačem. Má však tendence ke kousání a chňapání, není tedy vhodný ke kontaktu s dětmi.
PÉČE:
Hygenův honič potřebuje více než dostatek pravidelného pohybu, opravdu dlouhé procházky a zajistit pravidelnou zátěž. Nemá rád příliš nízké teploty. Do městského prostředí se příliš nehodí. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Hygenův honič se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců.
VYUŽITÍ DNES:
Lovec zajíců.

Holandský pinč (Hollandse Smoushond)

8. července 2008 v 18:18 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
Dutch Smoushond
PŮVOD:
Vyšlechtěno v Nizozemí na konci 19. století.
POPIS:
Plemeno loveckých psů. Jeho předky byli žlutě zbarvení němečtí drsnosrstí chrti, jejichž štěňata přivezl do Amsterdamu holandský podnikatel Abras. Nevelcí žlutí psíci se zde brzy stali velmi oblíbení. Druhá světová válka plemeno značně poškodila, v poválečném období bylo potřeba značného úsilí k jeho obnově. Ta se zdařila počátkem 70. let holandskému chovateli Barkmanovi van de Villovi. V současné době je plemeno již mimo nebezpečí, každoročně je zaregistrováno 125 nových přírůstků. Za hranicemi Holandska není plemeno známé a holandští chovatelé o jeho popularizaci ani nikterak neusilují. Nevelký, silný, nízký pes slámové barvy s hrubou tvrdou srstí. Tělesná stavba je vyvážená.
VÝŠKA:
V kohoutku
u psů 37 až 42 cm,
u fen 35 až 40 cm.
VÁHA:
9-10 kg
SRST:
Srst středně dlouhá, hrubá a tvrdá. Vousy, knír a obočí dodávají psovi rozježený, legrační a bezstarostný vzhled.
CHARAKTER:
Charismatický, chytrý, vynalézavý, snášenlivý pes. K neznámým lidem se chová rezervovaně, ale domácí a blízké zahrnuje bezmeznou láskou. Holandský pinč vychází dobře s dětmi a také vaši kočku bude bez problémů akceptovat. Většina z nich vychází perfektně i s ostatními psy.
PÉČE:
Bez zvláštních nároků na péči.

Honiči (Hounds)

8. července 2008 v 18:18 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hounds; čes.: Honiči
PŮVOD:
Předpokládá se, že všechna plemena honičů mají společné předky, a následná křížení byla prováděna s cílem získat psa vhodného pro lov v určitých podmínkách a na konkrétní druh zvěře.
POPIS:
Honiči (Hounds) vždy vyčenichali zvěř a štěkáním ji hnali k místu, kde v záloze čekal tehdy primitivně vyzbrojený lovec. Podle hlasu, který se u honičů vyznačuje značnou mnohotvárností, lovec pozná a určuje, o jakou zvěř se jedná, v jaké je vzdálenosti, zda psi stopu ztratili nebo znovu našli a kdy k němu zvěř povedou. Honicí psi pracují ve smečce, buď sami nebo ve dvojici. Mezi honiče patří skupina plemen, která sleduje poraněnou zvěř po krvavé stopě. Nazývají se barváři.
Mnohá plemena jsou užívána pouze v zemi svého původu. Pro honiče jsou typické visící uši, vyvážená stavba hlavy s výrazným zátylkovým hrbolkem, silné čelisti, svalnaté tělo a rovný nebo šavlovitý ocas.
Ve východní Evropě honiče mezi loveckými psy předčí jenom lajky. Plemena honičů se zde začala utvářet ve druhé polovině 19. století. Jejich první výstava se konala v roce 1874 a roku 1895 byl přijat standard ruských honicích psů. V roce 1925 byl vyšlechtěn Rusko-anglický honič, který byl přejmenován na Ruského harlekýnského honiče. Chováni jsou také litevští, lotyšští a estonští honiči. V 70. a 80. letech byli importováni bíglové, baseti, bloodhoundi, finští honiči. Ze všech velice početných plemen honičů, chovaných po celém světě, jsou však nejoblíbenější Angličtí bíglové.
VÝŠKA:
Honiči (Hounds) mohou mít v kohoutku cca 35 cm, ale také až 70 cm.
VÁHA:
Honiči (Hounds) váží v závislosti na své výšce cca 14-35 kg.

Holandský kachní pes (Kooikerhondje)

8. července 2008 v 18:17 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ČESKÝ NÁZEV:
Holandský kachní pes

PŮVOD:
Lovci pro lov divokých kachen potřebovali psa, který by sám, pouze na pokyn lovce dokázal divoké kachny nahnat do klecí. Vodní ptáci pobývají v rákosí u vody, pes plave podél křovin a ve vhodný okamžik musí vyběhnout a začít kachny nahánět. Kooikerhondje byl pro tuto práci výborný - ne příliš velký, ale silný pes s výdrží, kterému nevadí chlad a vlhkost. Je nejmenším psem, určeným pro lov ptáků. Toto plemeno začlo být od roku 1943 registrováno v Holandské plemenné knize. V roce 1971 byl schválen standard tohoto plemene a následně byl Kooikerhondje jako holandské plemeno schválen FCI. Tento pes dosáhl značné obliby.

POPIS:
Je to lovecký pes, vyšlechtěný k lovu kachen. Dnes také společenský pes. Dobrý hlídač a lovec myší a krys. Je to strakatý pes téměř kvadratického rámce. Hlava je nesena vysoko. délka těla je o málo větší, než je výška v kohoutku. Mozkovna a čenichová partie jsou skoro stejně dlouhé. Nos je černý. Pysky nejsou spuštěné. Zuby mají obvykle nůžkový skus, klešťový skus je přípustný. Oči mandlového tvaru, tmavě hnědé; mají milý a bystrý pohled. Uši jsou středně velké, nasazené těsně nad linií, která spojuje konec nosu s okem, jsou zavěšené a přiléhají k lícím. Nesmí být bílé. Srst na nich tvoří praporce a je upřednostňováno, pokud srst na koncích uší je černá. Krk je rovný a silně osvalený. Ocas je nesen v linii hřbetu nebo mírně nad ní, nikdy není zatočený. Má pěknou vlajku, konec je bílý. Poslední ocasní obratel dosahuje k hlezennímu kloubu. Zbarvení: červenooranžové plotny na bílém základu jsou jasně ohraničené, bílá převládá. Černobílé a tříbarevné zbarvení nejsou přípustná.
Znaky na hlavě: je upřednostňována maska - bílá lysinka a červenooranžové líce.

VÝŠKA:
Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 35 - 40 cm.

VÁHA:
Váha se pohybuje okolo 10 kg.

SRST:
Je střední délky, rovná nebo mírně zvlněná, nikdy kudrnatá nebo odstávající od těla. Srst není přehnaně jemná, proto se snadno udržuje; podsada je dobře vyvinutá.

CHARAKTER:
Je to pes, který miluje sportovní aktivity. Je pozorný, odvážný a sebejistý, zároveň je veselý, přátelský, tichý, klidný, nikdy není nervózní . Od doby, kdy ale pracoval s lovcem, je to pes jednoho pána - vytváří si úzký citový vztah k jednomu člověku. Je však citlivé povahy a proto se nedoporučuje příliš k dětem.

Hokkaido-Ken (Ainu Dog)

8. července 2008 v 18:16 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
Ainu Dog, Hokkaido Dog, Ainu-Ken, Hokkaido-Ken
PŮVOD:
Plemeno bylo vyšlechtěno v Japonsku. Původ těchto psů je svázán s historií Ainů, původních obyvatel severního japonského ostrova Hokaido. Toto plemeno psů sehrálo hlavní roli ve formování jiných japonských plemen, kterým předali svoji smělost, zuřivost, věrnost a taktnost.
POPIS:
Ainu je silný pes středního vzrůstu, vysoký asi 46 až 52 cm, vážící 20 až 30 kg, s hranatou hlavou, přímým hřbetem nosu a stojícíma ušima. Oči mají trojúhelníkový tvar a ne příliš upřímný pohled. Cizí Ainu připomínají někteří skandinávští špicové, je však také velmi podobná na Akitu-inu. Ocas má středně dlouhý, vysoko položený, držící se svinutě na zádech. Srst je přiměřeně dlouhá, vyčnívající z podrostu. Zbarvení šedé, hnědé, rezavé, bílé, pepř a sůl nebo tygří.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 48,5 až 51,5 cm.
Fena má v kohoutku 45,5 až 48,5 cm.
VÁHA:
V rozmezí 20 až 30 kg.
SRST:
Přiměřeně dlouhá.
CHARAKTER:
Je to věrný, oddaný a vyrovnaný pes, který v sobě spojuje mnoho cenných vlastností. Je možné jej chovat pro hon i ochranu. Jako domácí miláček nebývá agresivní.

Harrier (Harrier Dog)

8. července 2008 v 18:15 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Harrier

PŮVOD:
Harrier byl vyšlechtěn ve Velké Británii ve 13. století, a to především k honu zajíců. Jedna verze říká, že název pochází od anglického "hare - zajíc", tzn. lovecký pes zajíců, druhá verze nám tvrdí, že název plemene pochází od norského dialektu slova "harrier - lovecký pes". Předpokládá se, že tito psi byli zavezeni na Britské ostrovy starověkými Římany. Z dochovaných historický pramenů víme, že Harrier byl užíván k pěšímu lovu zajíců již v roce 1620, a to v tzv. "penistonské smečce britských harrierů. V 18. století byl vyšlechtěn nejrychlejší předchůdce dnešního Harriera, využívaný ke štvanicím. V tomto období však plemeno Harriera téměř vyhynulo a zachráněn byl právě zkřížením s Foxhoundem. Na počátku 20. století došlo za hranicemi jeho domoviny k jeho vymizení. Během této doby se v něm však podařilo šikovně zkřížit vlastnosti Foxhounda a Bígla, zůstává však velikostně menším, než je Foxhound.
Standard plemene byl uznán na konci 19. století. V dnešní době se Harrier rozšiřuje do Velké Británie a dalších evropských zemí, ale také do zemí jižní Ameriky i Asie, do USA i Kanady.
POPIS:
Harrier je elegantní, aktivní a svalnatý pes, kvadratického tvaru. Hlavu má výraznou a poněkud delší. Lebka je plochá, týlový hřeben jen mírně vyznačený. Nos má černý, dobře vyvinutý. Čenich má dosti dlouhý, spíše zašpičatělý, než zakončený do čtverce. Rty dobře překrývají dolní čelist. Oči má vždy tmavé, střední velikosti, nejsou příliš kulaté a nejsou výrazné. Uši má tvarované do písmena "V", jsou téměř ploché, vcelku krátké, spíše vysoko posazené. Krk je spíše delší a volný, do ramen však dobře posazený, ve své horní části je mírně klenutý. Záda jsou rovná a svalnatá. Bedra má silná a mírně klenutá. Hruď má více vyvinutou v hloubce, než v šíři. Žebra má spíše plochá, než kulatá. Boky nejsou ani příliš plné, ani příliš vyhrnuté. Ocas je střední délky, s hrubšími, směrem ke konečku s mírně vstávajícími chlupy, je dobře nošený. Přední nohy má rovné a vertikální, ramena jsou sešikmená a svalnatá. Boky jsou silné, s nápadnými kyčelními kostmi. Tlapky nemá ani příliš těsné, ani příliš kulaté. Kůže je bíle zbarvená s černými značkami.
Pohyb má pružný a chůzi vždy pevnou, stálou a rovnoměrnou.
VÝŠKA:
Harrier má v kohoutku 48 až 55 cm, upřednostňováno je však maximum do 50 cm.
VÁHA:
Harrier váží v rozmezí 22 až 27 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Harrier má rovnou a hladkou srst, přiléhavou a ne příliš krátkou. Základní zbarvení je bílé, se všemi odstíny od černé do oranžové. Ve Francii převažuje trojbarevní zbarvení, s černým pláštěm, který překrývá horní část zad.
CHARAKTER:
Harrier je silný a lehký pes. Není tak silný a výkonný jako Foxhound, je však elegantnější a vznešenější. Je to živý pes, se silně vyvinutým loveckým instinktem a klid milujícím charakterem. Pro držení v městském bytě se nehodí.
PÉČE:
Harrier potřebuje zajistit dostatek aktivního pohybu. Pro městský život se příliš nehodí.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Harrier se průměrně dožívá 11 až 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců.
VYUŽITÍ DNES:
Lovec zajíců, lišek a společník.

Hertka Pointer

8. července 2008 v 18:15 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hertha Pointer
PŮVOD:
Hertha Pointer je plemenem vyšlechtěným v Dánsku roku 1864. Vznikl zkřížením nečistokrevného psa, slyšícího na jméno Hertha, kterého našli dánští vojáci, s pointerem jménem Sport, patřícímu vévodovi Frederikovi Kristianovi. Toto plemeno se v Dánsku zachovalo dodnes a je stále více početnější.
POPIS:
Až čas ukáže, zda se Hertha pointer stane samostatným plemenem.
Je to silný pes atletické konstituce. Plemeno je velmi podobné Anglickému pointerovi, je však štíhlejší.
VÝŠKA:
Hertha Pointer má v kohoutku 58 až 66 cm.
VÁHA:
Hertha Pointer váží v rozmezí 21 až 27 kg.
SRST:
Hertha Pointer má sytě červeno-oranžového zbarvení. Na čenichu, hrudi, ocasu a končetinách jsou přípustné bílé znaky.
CHARAKTER:
Hertha Pointer je pracovní pes s dobře vyvinutými loveckými instinkty, jehož vlastnosti jsou dánskými lovci vysoce oceňovány. Bez problémů se přizpůsobuje podmínkám v domácnosti a po lovu rád odpočívá v rodině.
PÉČE:
Hertha Pointer potřebuje zajistit dostatek pravidelné péče a přiměřenou fyzickou zátěž.

Hannoverský barvář (Hannoverscher Schweisshund, Hanoverian Scenthound)

8. července 2008 v 18:14 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hanoverian Scenthound; čes.: Hannoverský barvář

PŮVOD:
Hannoverský barvář je plemenem, vyšlechtěným v Německu v Hannoveru, v roce 1820, a to zkřížením Keltských honičů s těžkými barváři.
POPIS:
Hannoverský barvář je plemenem loveckých psů, s výjimečně citlivým čichem. Je využíván téměř pouze jako stopař, využívají jej především myslivci a lesníci k vystopování poraněné zvěře.
Hannoverský barvář je středně velký pes, obdélníkového rámce. Tělo je proporcionálně harmonické. Hlavu má širokou a silnou, s poněkud zvrásněným čelem, a s čenichem jen o málo kratším, než je lebka. Čenich je velký, dlouhý a výrazný. Krk je silný, delší, s malým lalokem. Rty má svěšené, dolní čelist dobře překrývají. Oči má malé, světle nebo tmavě hnědé, s vážným, spíše smutným výrazem. Uši jsou posazené dosti vysoko, nad linií očí, jsou spíše užší, na koncích zakulacené visí podél hlavy v jediném záhybu, natažené vpřed nedosahují ani konce čenichu. Hannoverský barvář má silný a pružný hřbet, záď je široká a dlouhá, mírně klesá ke kořeni prutu.
Hrudní koš je široký, oblý a hluboký, dosahuje až k loktům. Tělesná stavba je objemnější a silnější než u jiných honičů. Ocas je dosti vysoko posazený, u kořene silný, směrem ke konci se postupně zužuje, je dlouhý a jen nepatrně zatočený. Hannoverský barvář je především určený pro lovce.
VÝŠKA:
Hannoverský barvář má v kohoutku:
výška psů je mezi 50 - 55 cm
výška feny od 48 - 53 cm
(Standard FCI výšku neuvádí.)
VÁHA:
Hannoverský barvář váží v rozmezí od 38 kg - 44 kg.
(Standard FCI hmotnost plemene neuvádí.)
SRST:
Hannoverský barvář má srst na těle krátkou, hustou, pevnou a drsnou, pouze na zadní straně stehen je o něco delší a hrubší.
Prut je osrstěný hustou, pevnou, na spodní straně delší a hrubší srstí.
Zbarvení je v různých odstínech červeně rezavé, s černým "popraškem" na koncích chlupů a s tmavou maskou na čenichu.
Někteří jsou světlí, někteří mají tmavou jelení červeň.
CHARAKTER:
Hannoverský barvář je navzdory své přátelské povaze skutečným profesionálem v lovu. Je to mírný a klidný pes, s velmi vyrovnanou povahou. Po boku náruživého lovce se však z něho stává posedlý, houževnatý a vytrvalý lovec, který nevěnuje pozornost ničemu jinému. Během svého vývoje lovil především ve smečkách, dnes však loví téměř výhradně sám. Hodí se také k výcviku pro pátrací a záchrannou službu.
PÉČE:
Hannoverský barvář potřebuje dostatek pravidelného pohybu a dlouhé procházky. Nezapomínejte jeho srst alespoň jednou týdně kartáčovat a občas mu kontrolovat a čistit ouška a zvukovod. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Hannoverský barvář se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Barvář.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.

Haldenův honič (Haldenstovare, Halden Hound)

8. července 2008 v 18:14 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Halden Hound, Haldenstovare; nor.: Haldenstřvare; čes.: Haldenův honič

PŮVOD:
Haldenův honič byl vyšlechtěný v Norsku ve 20. století. Vznikl křížením důkladně vybraných norských loveckých psů s anglickými, francouzskými, německými a pravděpodobně i s ruskými honiči. Plemeno je za hranicemi Skandinávie jen málo známé.
POPIS:
Haldenův honič je pevný a silný pes, obdélníkového formátu, ne však těžký. Hlavu má čistou, střední velikosti, dobře vyváženou. Lebka je při pohledu zpředu a ze strany mírně klenutá, týlový výčnělek je sotva znatelný. Stop není ostře zvýrazněn. Nos má černý, s dobře otevřeným chřípím. Čenich není příliš krátký, most nosu je rovný. Rty nejsou příliš visící. Líce má relativně ploché. Oči jsou střední velikosti, tmavě hnědé, klidného výrazu. Uši nemá posazené ani příliš vysoko, ani příliš nízko, natažené vpřed by měly dosahovat do poloviny čumáku. Krk je dosti dlouhý, silný, čistý a bez laloku. Linie těla je rovná. Záda má silná, bedra svalnatá a široká. Hruď je hluboká, ne však sudovitá, zadní žebra by měla být zvláště dobře vyvinutá. Břicho je velmi mírně vtažené. Ocas není posazený ani příliš vysoko, ani příliš nízko, je dosti silný, dosahuje až k hleznům, je nošený dosti nízko. Končetiny má rovné a hubené, se silnými kostmi. Ramena jsou dlouhá, šikmá a svalnatá. Tlapky má oválného tvaru, s klenutými prsty, raději blízko u sebe. Chůzi má lehkou a pohyb souběžný.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 52 až 60 cm, ideální výška je 56 cm.
Fena má v kohoutku 50 až 58 cm, ideální výška je 54 cm.
VÁHA:
Haldenův honič váží v rozmezí 23 až 19 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Haldenův honič má hrubou, velmi hustou a rovnou srst, vybavenou hustým podsrstím. Zbarvení je bílé, s černými záplatami, s tříslovými odstíny na hlavě a nohách, a někdy také mezi bílými a černými záplatami. Černá barva však nesmí převládat.
CHARAKTER:
Haldenův honič je milý, klidný a přizpůsobivý. Má mírnou povahu, po člověku se ožene jen vzácně. Neloví ve smečce, ale sám, jen se svým pánem. Je to nádherný, elegantní, ladný a pevný pes, který se vyznačuje velkou vytrvalostí.
PÉČE:
Haldenův honič potřebuje dostatek pravidelného pohybu, dlouhé procházky a pravidelnou zátěž. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Haldenův honič se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců.
VYUŽITÍ DNES:
Lovec zajíců a společník.

Hamiltonův honič (Hamiltonstövare, Hamilton Hound)

8. července 2008 v 18:13 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Hamilton Hound; šv.: Hamiltonstövare; čes.: Hamiltonův honič

PŮVOD:
Hamiltonův honič je lovecký pes, určený především k lovení zajíců a lišek. Není určený pro lov ve smečce a nikdy není využíván pro lov jelenů a vysoké zvěře.
Hamiltonův honič je loveckým plemenem známým již v 16. století. Lov s těmito honiči byl až do roku 1789 privilegiem pouze pro panovníka a aristokracii. To bylo až do 18. století, kdy byl zákaz, který bránil rolnictvu lovit, zrušený. Dřívější lovečtí psi, držení pouze šlechtou, se stali známými a všeobecně rozšiřovanými. Věří se, že původ Hamiltonova honiče je smíchaný s loveckými psy severního Německa, Švýcarska, stejně jako Foxhound a Harrier. Na první Výstavě psů v roce 1886 ve Švédsku bylo vystaveno 189 honičů. Mezi nimi byl také pes jménem Pang a fenka Stella, které vlastnil hrabě Patrick Hamilton. Tento pár psů je dodnes považovaný za počátek vzniku Hamiltonova honiče, zpočátku však byli nazýváni Švédští honiči. Plemeno získalo jméno Hamiltonův honič v roce 1921, a to na počest muže, který jej stvořil a zároveň byl také zakladatelem Švédského Kennel Clubu, hraběte Patricka Hamiltona.
POPIS:
Hamiltonův honič je proporcionálně úměrný, dává dojem ohromné síly a života. Je trojbarevný a nikdy není těžký. Rozdíly mezi psy a fenami by měly být dobře definovány. Tělo je obdélníkového formátu.
Lebku má mírně klenutou a mírně širokou. Stop je dobře ohraničený, není však příliš výrazný. Nos má vždy černý, dobře vyvinutý, s široce otevřeným chřípím. Čenich je dlouhý, silný, téměř obdélníkový. Nosní most je rovný a s linií lebky je rovnoběžný. Vzdálenost od týlu ke stopu by se měla rovnat vzdálenosti od stopu ke špičce nosu. Horní rty jsou dosti tenké, těsné, hezky zakulacené a ne příliš převislé. Psi by měli mít výraznější rty, než fenky. Líce má hubené. Oči jsou tmavě hnědé, s velmi klidným výrazem. Uši má posazené dosti vysoko, boltce natažené vpřed, nedosahují ani poloviny čenichu, při výstraze by měli mýt pouze mírně zvednuté, jsou měkké, ploše visící, jejich okraj by neměl být zvrásněný. Krk má dlouhý, silný, mezi rameny je dobře posazený, kůže na krku je pružná, ohebná a dobře přiléhající. Kohoutek je dobře definován. Záda má silná, bedra svalnatá a mírně klenutá. Hruď je hluboká, dobře vyvinutá, dosahuje až k loktům. Břicho je jen mírně podkasané. Ocas má posazený v linii zádi, je rovný nebo mírně zatočený v šavlovitém tvaru, u základu je vcelku široký, směrem ke konci se zužuje, délkou dosahuje až k hleznům. Přední končetiny mají silnou strukturu kosti, jsou však v harmonii s celkovým vzhledem psa, při pohledu zepředu se jeví jako rovné a rovnoběžné. Ramena jsou dlouhá a svalnatá, k tělu těsně napojená. Přední tlapky jsou oválného tvaru, s prsty těsně u sebe. Zadní končetiny jsou rovné, při pohledu zezadu rovnoběžné, stehna jsou svalnatá a dobře vyvinutá, při pohledu ze strany jsou stehenní svaly široké. Pohyb je silný a chůze rovnoměrná a dlouhými kroky.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 53 až 61 cm, ideální výška je 57 cm.
Fena má v kohoutku 49 až 57cm, ideální výška je 53 cm.
VÁHA:
Hamiltonův honič
SRST:
Hamiltonův honič má hrubou, ne příliš krátkou srst, k tělu velmi blízko přiléhavou. Na hlavě, uších a předních nohách by srst měla být hladká a velmi krátká. V oblasti pod ocasem a zadní části stehen by srst měla být vcelku dlouhá, na koncích však neztřepená. Zbarvení je trojbarevné. Horní strana krku, záda, obě strany trupu a horní strana ocasu jsou černé. Hlava, uši, nohy, stejně jako strany krku, trupu a ocasu jsou tříslové. Tříslově zbarvené může být v rozsahu od odstínu zlatého, přes sytý, až po tmavě červenohnědé. Na horní části čenichu, na spodní a horní straně krku, hrudi, konečku ocasu a dolní části končetin a tlapek je bílý "požár".
CHARAKTER:
Hamiltonův honič je přátelský pes, s velice vyrovnanou povahou. Je to oddaný a poslušný pes, s živým temperamentem, je však poměrně hlučný.
PÉČE:
PÉČE:
Hamiltonův honič potřebuje dostatek pravidelného pohybu, dlouhé procházky, pravidelnou zátěž a přiměřenou péči o srst. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Hamiltonův honič se průměrně dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Stopař zvěře.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.

Griffon d´Arret á Poil Dur (Griffon d'arręt ŕ poil dur Korthals, French wire-haired Korthals Pointing Griffon)

8. července 2008 v 18:13 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: French wire-haired Korthals Griffon; fr.: Griffon d´arret ŕ poil dur Korthals; čes.: Griffon d´Arrét á Poil Dur, Korthalsův grifon
PŮVOD:
Griffon d´Arrét á Poil Dur Na konci 19. století hrozilo francouzským grifonům vyhynutí. Roku 1874 ale nizozemský chovatel Eduard Korthals (jeho jménem bylo plemeno nazváno) shromáždil několik psů tohoto plemene a a založil nový chov, který se následně stal značně populární.
POPIS:
Griffon d´Arrét á Poil Dur je plemenem loveckých psů. Psi tohoto plemene se výrazně liší od tradičních loveckých plemen pointerů. Používají se k lovu drobné zvěře, koroptví, divokých kachen, dokonce i k lovu na lišku a srnčí zvěř. Výborně si poradí také s hlodavci. Mají skvělý čich, jsou vytrvalí, rychle nacházejí kořist. Patří mezi ohaře. Plemeno je uznáno FCI, AKC, CKC.
Griffon d´Arrét á Poil Dur je silný pes středního vzrůstu, pevné tělesné stavby. Je to energický pes, střední velikosti. Je spíše delší, než vysoký. Čenich je dlouhý a čtvercový. Dobře vyvinuté kníry a vous mu dávají charakteristický výraz, který vyjadřuje stálost a jistotu.
Hlava je velká, dlouhá, hrubě osrstěná, s drsnými vousy a knírem. Lebka je ne příliš široká, s nezřetelně vysloveným stopem. Nos má vždy hnědý, čenich je dlouhý a čtvercový, stejně dlouhý, jako lebka, nosní most je mírně konvexní. Oči jsou tmavě žluté nebo hnědé, velké a kulaté, s velmi inteligentním výrazem. Uši jsou středně velké, posazené v linii očí. Krk má mírně delší a bez laloku. Délka těla je o dosti větší, než jeho výška v kohoutku. Záda má silná. Bedra jsou dobře vyvinutá. Hruď je hluboká, ne příliš široká. Ocas je nesený vodorovně nebo s mírně vztyčeným konečkem, je pokrytý hutou srstí, avšak bez třásní. Přední končetiny má rovné, energické, hustě osrstěné, při akci jsou dokonale paralelní. Tlapky má kulaté a slné, s těsnými a klenutými prsty. Zadní končetiny jsou silné a svalnaté. Dobře se podrobuje výcviku.
VÝŠKA:
Griffon d´Arrét á Poil Dur má v kohoutku 56 až 61 cm.
VÁHA:
Griffon d´Arrét á Poil Dur váží v rozmezí 23 až 27 kg.
SRST:
Griffon d´Arrét á Poil Dur má hrubou a drsnou srst, připomínající štětniny divočáka, poskytuje mu ochranu za jakéhokoliv počasí. Pod drsnou svrchní srstí je jemná a hustá podsada. Zbarvení: přednost je dávána ocelově šedému s hnědými skvrnami a červenavě hnědému. Přípustné je také oranžovo a rezavo skvrnité zbarvení.
CHARAKTER:
Griffon d´Arrét á Poil Dur je jemný a pyšný pes, vynikající lovec, který je velmi napojený na svého pána a jeho teritorium, které bděle ochraňuje. K dětem je velice milý a přátelský. Je chytrým psem s vynikajícími loveckými předpoklady, dosti mírné povahy. Výborný přítel a pomocník na lovu, skvělý domácí společník.
PÉČE:
Griffon d´Arrét á Poil Dur potřebuje dostatek pohybu s přiměřenou fyzickou zátěží.

Gaskoňsko-saintgeoiský honič (Petit Gascon Saintongeois)

8. července 2008 v 18:13 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
Petit Gascon Saintgeois, Small Gascon Saintongeois
PŮVOD:
Gaskoňsko-saintgeoiský honič byl vyšlechtěn ve Francii ve 40.letech 19.století baronem Count Josephem de Carayon-Latour Virelade křížením velkých gaskoňských loveckých psů a saintonžských k honu velké zvěře, hlavně jelenů. Často se tento pes nazývá vireladem, po jménu jeho šlechtitele.
Odlišuje se od Velkého Gaskoňsko-saintgeoiského honiče jen rozměry.
POPIS:
Výkonný, velký, dlouhonohý pes s dlouhýma ušima a krásnou hlavou a často obdařen pahorkem na zátylku. Výška v kohoutku je 50-58 cm, hmotnost 18-26 kg. Hrudník je hluboký, břicho dobře stavěné. Srst krátká, vydatná, přiléhající. Pes je reprezentován bílým základem s černými skvrny a hustými tečkami na horní části těla a na hlavě přechází do rezavého nádechu. Uši jsou tenké, visící. Ocas je vysoko nasazený. Oči jsou tmavohnědé. Spodní strána dolního víčka je jemně odklopená.
VÝŠKA:
V kohoutku
u psů 52-58 cm,
pro fey 50-56 cm.
VÁHA:
kolem 18-26 kg (standard FCI váhu neuvádí).
SRST:
Srst krátká, vydatná, přiléhající. Základní zbarvení je reprezentováno bílým základem s černými skvrny a hustými tečkami na horní části těla a na hlavě přechází do rezavého nádechu.
CHARAKTER:
Pes vyniká přátelským, dobráckým měkkým charakterem, ve své vlasti se těší velké popularitě. Je to domácí miláček, který vyžaduje pravidelné, fyzické zátěže a delší procházky.
PEČE:
Není náročná. Snadno se učí, ale vyžaduje částý a dlouhý výcvik. Vyžaduje pravidelné, fyzické zátěže a delší procházky.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
11-12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes (drobné zvěře).
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.

Francouzský trikolorní honič (Francais Tricolore)

8. července 2008 v 18:12 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
Francais Tricolore, French Tricolour Hound
PŮVOD:
Francouzský trikolorní honič byl vyšlechtěn ve Francii ve 20. století. Vznikl křížením několika plemen: Poitevina, Billyho, Saintongeoiského a Modrého gaskoňského honiče a Anglického foxhounda. Plemeno vyšlechtil Henry de Falandre, který se snažil přiblížit k už davno vyhynulému Parforsnímu psu. Tento honič, stejně jako jeho předci, se využíval k vytrvalostním honům, specializovaným na lov drobné zvěře. Od svých předků podědil vysokou postavu, sílu, rychlost a vynikající smysly.
POPIS:
Francouzský trikolorní honič je silný a půvabný pes, s obrovskou zásobou energie. Je velmi rychlý a pohyblivý. Výška v kohoutku je 62 až 72 cm, hmotnost 34 až 36 kg. Hlava je přiměřená, s plochýma, visicíma ušima. Oči jsou ostražité, tmavě hnědé barvy. Ocas je střední délky, zahnutý dolů. Čenich nosu je velký a černý. Srst má krátkou a hladkou, na dotek hrubou. Zbarvení je: trikolorní- černé, hnědé, bílé.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 66 až 72 cm.
Fena má v kohoutku 62 až 68 cm.
VÁHA:
Francouzský trikolorní honič váží v rozmezí 35 až 36 kg. (Standard FCI váhu neuvádí.)
SRST:
Francouzský trikolorní honič má krátkou a hladkou srst, hrubou na dotek. Zbarvení je: čistě bílé, kávově-bílé nebo bílé s limonádovými či oranžovými skvrnami.
CHARAKTER:
Francouzský trikolorní honič je vnímavý a rychlý pes, se silným loveckým instinktem. Dobře vychází s dětmi i s dospělými. Pokud mu zajistíte správnou výchovu, bude Vám dobrým společníkem. S ostatními psy smečky si bude chtít občas zazápasit. Člověka však nepřepadne nikdy.
PÉČE:
Francouzský trikolorní honič má krátkou srst, která vyžaduje jen minimální péči. Její nevýhodou je, že psa před chladem a pichlavými porosty jen nedostatečně ochraňuje. Vyžaduje dlouhé procházky a přiměřené fyzické zátěže.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Francouzský trikolorní honič se dožívá 10 až 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes drobné zveře.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes drobné zveře a společník.

Frízský ohař (Stabyhoun, Frisian Pointing Dog)

8. července 2008 v 18:12 | Kačka |  Psí plemena- lovecká
ANGLICKÝ NÁZEV:
Stabyhoun, Frisian Pointing Dog.
PŮVOD:
Frízský ohař (Stabyhoun)byl vyšlechtěn v Nizozemí počátkem 19. století. Vznikl zkřížením drentského koroptváře s francouzskými a německými španěly, jako všestranný lovecký pes a specialista na lov krys. V současnosti je častěji chován jako domácí společník, a to převážně v zemi svého původu. Standard byl přijat tamtéž v roce 1942.
POPIS:
Frízský ohař (Stabyhoun) je plemenem loveckých psů. Je to krásný a silný pes, středního vzrůstu, s vyváženou stavbou těla. Hlava je suchá, nos černý, s širokými nozdrami. Uši jsou vysoko posazené, visící.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku ideál 53 cm.
Fena má v kohoutku ideál 50 cm.
VÁHA:
Frízský ohař (Stabyhoun) váží v rozmezí 15 až 20 kg. (Standard FCI přesnou váhu neuvádí.)
SRST:
Frízský ohař (Stabyhoun) má středně dlouhou, měkkou a rovnou srst. Na hrudníku, uších a zadní straně končetin jsou řídké třásně, ocas má hustý a dlouhý. Zbarvení je: černé, oranžové nebo čokoládové, vždy s bílými znaky.
CHARAKTER:
Frízský ohař (Stabyhoun) je výborný lovecký pes s klidnou a přímou povahou. Nemusíte se obávat, svěřit mu děti. Je výborným hlídačem a spolehlivým přítelem rodiny. Lze ho snadno vycvičit, má rád lov v přírodě, kde aportuje zabitou zvěř.
PÉČE:
Frízský ohař (Stabyhoun) vyžaduje aktivní procházky. Srst je třeba mu denně kartáčovat.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Frízský ohař (Stabyhoun) se průměrně dožívá 12 až 14 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes a hlídač usedlostí.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký a hlídací pes a společník.

Kočičí grimasy – co jen vám chce říct?

8. července 2008 v 18:11 | Kačka |  Kočičí řeč

Kočka - když si chce hrát

Hra je pro kočku neodmyslitelná součást života. Jednoduše řečeno, půl života prospí a půl života tráví hraním si. To, že si chce kočka hrát, poznáme vždy. Pokud máte doma více těchto mazlíčků, víte, že si hrají především spolu. Jestliže máte kočičku samotnou, měli byste věnovat každý den alespoň pár minut na společnou hru. To je pro kočku velmi důležité.
Pokud kočce nebudete dlouhodobě věnovat žádnou pozornost, je zde velké riziko, že upadne do deprese, která se projevuje různými problémy. Nejčastěji kočka ztratí zájem o všechno kolem a dělá jen to, co je nezbytné - jde se nažrat a vyprázdnit, občas se projde sem a tam, jinak jen leží. Jestli se toto vaší kočce stane, měli byste zavést každodenní "herní režim", kdy se budete mazlíčkovi věnovat. Zpočátku může odmítat, ale s trochou snahy se z toho časem dostane. Kočičí deprese rozhodně není radno přehlížet a zanedbávat, jinak může mít tragické následky.

Jak dává kočka najevo svou lásku?

Ten, kdo má doma kočičího mazlíčka, dobře ví, že kočky většinou nevyhledávají bezprostřední blízkost člověka. Pokud k vám přijde a chce se pomazlit, neodmítejte, i když máte pocit, že máte na práci zrovna něco důležitějšího. Projev lásky od kočičího mazlíčka je to nejhezčí, co pro vás může udělat.
Určitě se vám často stává, že když přicházíte z práce, slyšíte už za dveřmi hlasité projevy vaší kočky. Znamená to, že vás vítá a vy ji na oplátku za odměnu můžete věnovat společnou hru, která bude vaši kočku maximálně bavit - bude mít radost z vašeho příchodu a o to víc ji bude těšit to, že si chcete hrát.

Co znamená, když kočka vrní

Obecně je kočičí vrnění projevem její spokojenosti. Kočka často vrní u činností, které jí přinášejí potěšení - u jídla nebo u hlazení, při usínání. Vrnění ovšem může znamenat i další věc, a tou je projev bolesti. Tento jev však není příliš obvyklý, a tudíž není důvod se znepokojovat.

Kočka - hlasové projevy

Pokud po vás kočka něco chce a vy si jí nevšímáte, dává často najevo svou potřebu hlasovými projevy. Existuje několik kočičích zvuků a každý má svůj specifický význam. Někteří vědci se domnívají, že kočičích "slov" existuje na několik desítek. Pokud nemáte s kočkami dlouholeté zkušenosti, jen stěží poznáte, co po vás právě chce. Časem však rozlišíte několik hlasových projevů, které vaše kočička bude používat u různých činností. Někteří lidé si se svými kočkami povídají pomocí oblíbeného "mňau", protože vědí, že na to jejich kočky reagují.

Když má kočka strach

Pokud se váš mazlíček něčeho bude bát, především si najde místo, kde se ukryje. Pokud se kočka něčeho vyleká, zaujme bojovou pozici a to tak, že nahrbí hřbet a postaví se bokem. K tomu patří také huňatý ocas, který má znázorňovat její převahu. Pokud vaše kočka chodí často s naježenými chlupy na ocase, znamená to, že se něčeho permanentně bojí - měli byste ji pozorovat a odstranit příčinu, aby vaše kočka nebyla ve stresu.

Pachové značkování

8. července 2008 v 18:11 | Kačka |  Kočičí řeč
Pachové značkování je základním rysem chování všech kočkovitých šelem. Je to důležitý způsob komunikace, a přestože si značkování častěji spojujeme s kocoury, ve skutečnosti je praktikují i kočky a kastrovaní jedinci. Důvod, proč je připisujeme především samcům pravděpodobně souvisí s pronikavým zápachem jejich moči. Moč samic a kastrovaných koček nemusíme cítit vůbec.
K rozstřikování moči dochází záměrně, nesmíme je proto zaměňovat s močením. Zdá se, že kočky rozstřikují moč nezávisle na stavu močového měchýře. Dalším rozdílem mezi rozstřikováním moči a močením je pozice, jakou kočka během tohoto aktu zaujímá. Kočka močí v podřepu, ale rozstřikování moči provádí ve stoje s hlavou odvrácenou od značkovaného objektu. Kočka se postaví několik centimetrů od objektu, který chce označit a se zdviženým ocasem na něj několikrát krátce stříkne malé množství moči. Při značkování se kočce obvykle chvěje konec ocasu, zároveň často přešlapuje na zadních nohou, vyhrbí hřbet a nasadí velmi soustředěný výraz.
kočka na WC Kočky rozstřikují moč na svislé předměty a navíc ze stoje proto, aby se jejich moč ocitla ve výšce,v níž mají ostatní kočky nos. Moč tak funguje jako průkaz totožnosti a kromě toho, že nepříjemně páchne, sděluje nejrůznější informace o svém majiteli. Podle všeho obsahuje údaje o jeho věku, pohlaví, zdravotním stavu a společenském postavení a čerstvost moči indikuje, kdy se kočka v této oblasti nacházela.
Lidé se často domnívají, že rozstřikování moči je projevem arogantního jedince a její odér výhružným signálem pro ostatní kočky. Výzkumy však takovouto domněnku vyvracejí. Kočky v žádném případě nereagují na pachové značky cizích jedinců strachem. Naopak se zdá, že je tyto značky přitahují a s velkým zájmem je očichávají. Mnoho koček oblast označenou močí očichá a jednoduše odkráčí, aniž by to nějak viditelně ovlivnilo jejich chování. Jiné tuto pachovou značku překryjí svou vlastní.
Jisté je, že rozstřikování moči je nesmírně důležitou součástí přirozeného kočičího chování.

Kočičí graffiti

8. července 2008 v 18:10 | Kačka |  Kočičí řeč
Kočky zanechávají ve svém teritoriu viditelné značky,aby oznámily buď svou přítomnost,nebo vlastnictví území.Škrábání je sice způsob jak si brousit drápy,ale slouží také k zanechání viditelných důkazů přítomnosti kočky.Proto dávají domácí kočky přednost tomu škrábat cokoli vysokého,jako je opěradlo pohovky,a proto by měla být škrabadla umístěna na viditelném místěv místnosti a ne zastrčená v koutě.
Dominantní kočka si často viditelně značkuje hranice svého území také trusem.Proto některé kočky nezahrabávají trus zanechaný v sousední zahradě.Kočka má pocit,že její teritorium sahá za hranice vlastní zahrady,a její trrus je zřetelným vyznačením rozsahu její působnosti.