close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2008

Mánička

12. července 2008 v 18:06 | Kačka |  Psí příběhy
Jsem Mánička, malá psí stařenka. Nedávno mi bylo 13 let. Ležím tu na silnici, všechno mě bolí, je mi zima a usínám.
Probouzím se na nějakém stole, všude je hodně světla. Nade mnou se sklánějí cizí lidi. Au, něco mě píchlo. Cítím něčí ruce a klidný hlas, který říká: "Už jí bude líp. Má ale poraněnou páteř, neudrží moč a chodit už asi taky nikdy nebude." Jiné ruce mě zvedají ze stolu a dávají do košíku. Usínám.

Otvírám oči. Kde to jsem? Ležím v dětské vaničce a nějaká paní mě hladí a podává mi misku s jídlem. To voní! Chci se postavit. Nejde to. Padám zpátky do pelíšku. V tom se ke mě natahuje ruka a misku mi podává. Kde to jsem? Tak tohle je psí nebe? Tak stará Bobina měla pravdu? Psí nebe je a já už jsem tam?

Chce se mi spát. Nechte mě být, chce se mi spát. Já už nechci žít, já chci být v nebíčku. Ve spánku jsem viděla celý svůj život, jak šel. A na konci..., taková zrada. Já už nechci žít.

Měla jsem páníčka. Milovala jsem ho, moc, víc než on mě. Ale já se na něj nezlobím. Takoví prý už lidé jsou. Stále mě pobolívalo bříško. Když už to trvalo dlouho, tak mě vzal páníček ke psímu doktorovi. Pan doktor mě prohlédnul a řekl, že budu muset na operaci kýly. A prý mám taky cukrovku. Říkal, že můj pán musí zaplatit nějaké peníze. Páníček se na mě tak divně podíval a řekl, že peníze nemá a že už jsem prý stará, tak za mě nic platit nebude. Jeli jsme domů. Bříško mě bolelo víc a víc.

Druhý den mě páníček naložil do auta a někam jsme jeli. Myslela jsem si, že zase k panu doktorovi. Najednou auto zastavilo, dveře se otevřely a....
Probudila mě až velká bolest. Ležela jsem na zemi, nožičky mě bolely, chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Najednou se cosi přiřítilo, bylo světlo a pak.... už jen tma.
Chvílemi jsem se probouzela bolestí, byla mi zima, měla jsem hlad a najednou.... zase auto. Honem, musím utéct, auto, to znám, to bolí! Nemůžu utéct, nejde to, nožičky mě neposlouchají. Bezmocně ležím a čekám co bude.

Z auta ke mě přichází paní a říká: "Leží tu nějaký pes. Asi ho srazilo auto."

"Máničko, probuď se!" Kdo mě to volá? Co to je za ruce, které mě hladí? Kde to jsem? To není psí nebe? Ta paní, co mě zvedla ze silnice, mě bere z pelíšku a vynáší ven. Hned udělám loužičku a pak mě nese zpátky do pelíšku. To se mi líbí. Že bych tu zůstala? Rozmyslím si to.
Zdá se, že mě tu mají rádi. Udělám jim radost, ať mě nemusí pořád nosit. Jeden krůček, dva krůčky a už jsem u paničky. Říkám jí moje panička, ona to tedy neví, ale já jsem si ji vybrala, je moje. Pohladí mě, dává mi piškotek, drbe mě za ouškem. Jé, to se mi líbí. Už jsem se rozhodla. Já tu zůstanu. Já chci žít !!! Snažím se, snažím, ať má panička radost. Už docela obstojně chodím. Jen ty loužičky, vydržet čůrání, to mi zatím nejde. Ale pan doktor mě chválí. Nevěřil, že budu zase chodit. Mám prý velkou vůli. Že by se i na mě, na malou, starou Máničku, usmálo konečně štěstí?

Jednou ráno ke mně panička přišla a povídá: "Máničko, moc ráda bych si tě nechala, ale nemůžu. Už je ti trochu lépe, zkusíme Ti najít novou paničku." Co to říká, já že musím pryč? Vždyť já se pro ni tak snažila, i chodit jsem začala. Prosím, prosím, nech mě u sebe. Brečím, olizuji paničce ruku, ona mě hladí. Něco na mě káplo. Zvednu oči. Naše oči se setkaly. Panička pláče a já jsem pochopila, že musím odejít. Že to jinak nejde.

Zase jedeme autem, tentokrát ne k panu doktorovi ale jinam, prý do útulku.
Celou cestu jsem olizovala paničce ruku, to aby věděla, že ji mám ráda. A plakala jsem. Plakaly jsme obě. Panička mi slíbila, že mi sežene novou paničku. Určitě! Mám tu na ni prý čekat. Když to řekla, tak já jí věřím. Ale dá se lidem věřit? Snad, nevím to jistě.

A jsme tu. Dostala jsem pelíšek, mističku, vodu i jídlo. Ale co to? Najednou nemám hlad. Proč mě ty nožičky zase neposlouchají? Proč se mi chce jenom spát? Já už tady na Zemi vlastně ani nechci být. Já chci jít do nebe, za starou Bobinou, co mi o nebíčku tak hezky vyprávěla.

Tak ubíhá den po dni. Nová panička nepřichází. Už mě nic nebaví, jenom tak ležím a vzpomínám. Nerozumím tomu. Tak kde je ta slibovaná panička? Dá se lidem věřit?

Co to zvoní? Telefon. To mě nezajímá, budu radši spát. Slyším nějaké hlasy. Mluví o mě, o Máničce. Slyším úryvky vět? Mánička... beznadějný případ....stará....na dožití....čůrá pod sebe...plenky a podložky..., ne, nechodí....musí se nosit....nežere....pořád jenom spí. Co to říkali, to mluvili o mě? Já Mánička jsem beznadějný případ.....Někdo přichází. Nesou mi jídlo. Ne nechci, chci už jenom spát. ...
Je zase den. Co mi asi tak přinese nového? Nic už nečekám. Lidem se nedá věřit, teď už to vím. Žádná nová panička nepřijde. Dveře se otevírají. Kdo to je? Nějaká paní. Co chce? Bere mě do ruky, hladí mě a šeptá mi. Já jsem Tvoje nová panička.
Mánička byla krátce obyvatelkou útulku v Jihlavě:
http://www.utulek-jihlava.estranky.cz/
----------------------------------------------------
Nová panička si pro Máničku dojela až z Litoměřic. Stálo jí to za to. Přijela si pro ten beznadějný případ.
A psala nám, že Mánička je její zlatíčko, že je šťastná, že ji má. Mánička jí to oplácí nezměrnou láskou, vrátila se jí chuť do života a zase chodí! A když prý svojí paničce žužlá ouško, šeptá jí.... lidem se dá věřit, ale jenom některým.
Mánička po úraze a krátkém pobytu u paní, která ji nalezla, přišla do jihlavského útulku, odkud si ji vzala paní Dáša, která píše: Máničku jsem našla na internetu. Často chodím na stránky různých útulků a organizací týkajících se ochrany zvířat. Před časem jsme museli nechat uspat pejska, kterého jsme si vzali z dnes již neexistujícího útulku doktorky Matinové. Byl to také velký chudák, který dle veterináře měl žít tak měsíc a strávil u nás krásných 7 let. (slepý, hluchý, epileptik..) Po jeho úmrtí, mi ale jeho místečko připadalo prázdné. A bylo mi po něm opravdu smutno, byť péče o něj poslední 4 roky, byla pro naší rodinu opravdu někdy velmi složitá. Proto jsem začala navštěvovat pravidelně stránky "dejte nám šanci". A tam se jednoho dne objevila Mánička.
Když jsem si Máničku přivezla, její stav nebyl vůbec dobrý a na veterině, kam již léta chodíme se všemi našimi svěřenci, jí paní doktorka moc šancí nedávala. Ale snažili jsme a snažíme se udělat pro Máničku maximum. Paní doktorka již při první návštěvě odhalila u Máničky těžkou cukrovku. Pak následovalo období každodenních návštěv veteriny, odběrů krve a čekání... Ale Mánička je bojovník, cukrovku se po měsíci
podařilo stabilizovat. Krmíme ji tedy speciálním krmivem pro diabetiky a pícháme 2x denně insulin a hodnoty se podařilo dostat do "patřičných mezí". Po zahájení aplikací insulinu se také okamžitě upravilo "velké pití a močení". A v současnosti nemáme doma čistotnější fenku. Také dostává léky na úpravu kloubů, po prodělaném úrazu. Její chození se mnohonásobně zlepšilo. Je pravda, že v našem bytě nejsou schody a také vycházíme přímo na zahradu.
Je-li potřeba, např. když jdeme na návštěvu k rodičům, bereme všude Máničku sebou a do schodů ji nosíme. Mánička je moc milá fenka a my celá rodina včetně našich dalších zvířat ji máme hodně rádi. Je to taky už "náš" zavisláček, kam se hneme, okamžitě se zvedá a hledá cestu za námi. No a co si budeme povídat také už ví, jaké je to spát v posteli, pod peřinou. K dopisu přikládám pár fotek.
Mějte se hezky a těším se další kontakt.
Dáša Krejzová

Smutný osud kokra Danečka

12. července 2008 v 18:06 | Kačka |  Psí příběhy
Jmenuji se Daneček, je mi 6 let a jsem černý kokršpaněl.
Celých 6 let jsem měl moc milého páníčka, se kterým jsem si dobře rozuměl. Byl však starý. Jednoho dne zemřel a já jsem zůstal sám. Když k nám přijela jeho dcera s manželem, nevěděli, co se mnou mají dělat. Nechat si mě nemohli, a proto mě 9.3.2002 odvezli do útulku.
Protože jsem tam byl moc smutný (stýskalo se mi po páníčkovi), byl jsem na všechny kolem zlý. Po pár týdnech jsem si uvědomil, že zlobit nemá cenu. Každý den v útulku vypadal stejně. Pracovnice útulku mě vzaly ven, nakrmili mě a lidé, kteří chodili do útulku, pokaždé přišli, vybrali si pejska a odešli s ním k sobě domů. Takto jsem trávil dlouhý čas. Nikdy se na mě nikdo nepodíval.
Až jednoho dne přišla paní, které jsem se líbil a řekla, že si mě další den vezme. Ráno, když jsem se vzbudil, byl jsem už celý natěšený, že budu mít nového pána, ale nedočkal jsem se. Paní nepřišla. Opět jsem byl v útulku dlouho a každý den se dělo to samé. Když jsem se 29.8.2004 ukládal ke spánku, všechno bylo v pořádku, ale ráno, když jsem se vzbudil, tak jsem už nebyl ve své boudě. Byl jsem někde úplně jinde. V psím nebíčku. To víte, už toho na mě bylo moc a také mě už nebavilo pořád čekat na někoho, kdo nikdy nepřijde.
V útulku jsem strávil přesně 904 dní a doufám, že takový osud už nepotká žádného dalšího pejska. Nebyl jsem sice žádný úžasný pes. Byl jsem totiž občas náladový, ale nedivte se, když jsem v útulku strávil dva a půl roku.
Dan byl z útulku v Českých Budějovicích http://www.volny.cz/utulek.amira

Pes,který měl zemřít

12. července 2008 v 18:05 | Kačka |  Psí příběhy
Narodila se v chovatelské stanici Černý havran 13. října 1997. První dva měsíce prožila jako šťastné opečovávané štěně. Neměla však štěstí na nové majitele. O této části jejího života toho mnoho nevíme a už asi ani nezjistíme. Jisté však je, že v roce 2003 ji osud přivedl do jednoho psího útulku. Smutnou, opuštěnou a nemocnou. Déle než dva roky přežívala ve zdejším kotci, byla čím dál nemocnější, měla problémy s klouby a otevřené rány po celém těle. Až jednoho dne nad ní vyřkli ortel. Stal se z ní pes, který měl zemřít.
Braisy v útulku
Tento bohem i lidmi zapomenutý útulek našla Dejavu - strážný anděl všech opuštěných pejsků - a zveřejnila psy na internetu. Smutný příběh Braisy se tak ocitl na očím veřejnosti. Ve chvíli, kdy jsem ho četla jsem věděla - je moje.

Neváhala jsem ani chvilinku a nejbližší neděli vyrazila pro ni. Poznali jsme se hned jak jsem prošla branou útulku. Od první minuty byla moje a já její. Dřív než jsem došla k jejímu kotci byla připravena na cestu do nového domova. Zbývalo jen představit ji Hessit a Belle, které čekali v autě a mohlo se vyrazit domů. Když jsme po čtyřech hodinách jízdy vystupovali před barákem z auta, byla smečka dokonale sžitá a nikdo by nepoznal, že Braisy není naše odjakživa. Málem ani já už jsem si to neuvědomovala.

Hned v pondělí nás čekala první z dlouhé řady návštěv u veterináře. A zde pomalu vyplouvají na povrch všechny Braisyniny nemoci. Pyodermie, poškození kolenního kloubu, dysplazie, gangréna v ráně na zadní noze a spousta dalších. Začíná dlouhodobá léčba antibiotiky. Co tři dny se opakující koupele (ty Braisy obzvlášť nenávidí). Kvalitní krmení. Všechno dohromady doplněné láskou a péčí začíná nést své ovoce. Braisynka pomalu přibývá na váze a vrací se jí chuť do života. Těší se na procházky a s velkou radostí se na nich seznamuje s novým životem. Očichává všechny psí značky, honí se s Hessinkou, přetahuje se o vodítka s Bellary a aportuje míčky. Sleduje kachny na potoce i projíždějící vlak a prohání za plotem kamaráda Rexe.

Pes, který měl zemřít mi teď leží u nohou a blaženě poštěkává.Asi se jí něco zdá.

Gastonovo marné čekání

12. července 2008 v 18:04 | Kačka |  Psí příběhy
Jmenuji se Gaston a jsou mi 4 roky. Nyní žiji v útulku Bouchalka v Buštěhradu u Kladna. Abych řekl pravdu, ani sám pořádně nevím, proč jsem tady. První dva roky jsem prožil se svojí paničkou v domečku u lesa s krásnou zahradou. Hrála si se mnou, dávala mi i nějaké ty dobrůtky, hlavně piškoty, ty jsem měl nejraději. Navečer jsem si pak lehl na zápraží a poslouchal, jak ptáci krásně zpívají v korunách stromů. Nikdy mě tenkrát nenapadlo, že by se můj život mohl změnit. Byl jsem opravdu moc šťastný.
A pak se stalo to, co se nemělo nikdy stát. Ještě dnes se mi roztřesou tlapky a chvěji se po celém těle. Uslyšel jsem křik mé paničky, tak jsem rychle běžel do kuchyně, odkud se vše ozývalo. A tam jsem jí uviděl. Ležela na zemi a vůbec se nehýbala. Přiběhl jsem k ní a snažil se jí pomoci. Olizoval ruku, obličej, ale vůbec nic nepomáhalo. Dostal jsem o ni hrozný strach. Schoulil jsem se k jejím nohám a čekal, co se bude dít. Podařilo se mi na chvíli usnout. A přitom se mi můj krátký život začínal přemítat před očima.
Viděl jsem se jako malé štěňátko, krásná, černobílá, chlupatá kulička, jak si spolu se svými sourozenci hrajeme a skotačíme. Naše maminka po nás starostlivě pokukovala. Pak nastal čas našeho odchodu do nového domova, do lidské smečky. Měl jsem z toho velké obavy, věděl jsem totiž od maminky, že lidé jsou různí a ne všichni, co si vezmou pejska domů, se o něho starají a mají ho rádi. Ale já měl veliké štěstí. Když totiž nadešel můj velký den, přišla si pro mě stará paní. Měla bílé vlasy, vrásčité ruce, měkké vlídné oči a moc hezky na mě mluvila. Hladila mě a utěšovala, že budu mít u ní doma teplý pelíšek, krásnou zahradu a plno hraček. Musím přiznat, že se mi pak ani po mé mamince a sourozencích nestýskalo. Tak jsem se měl dobře v novém domově. Postupně jak jsem sílil a rostl, mohl jsem všem, kdo prošel okolo naší zahrádky také ukázat, jak umím pěkně hlídat. Vidím mojí paničku, jak ke mně přišla, podrbala mě za ušima a řekla: ,,Gastone ještě že tě mám. Co bych si tady sama počala, bylo by mi bez tebe moc smutno!"
Srdce se mi rozbušilo jako zvon. Uvědomil jsem si totiž, že toto vše jsou jen vzpomínky. A já ležím u bezvládného těla mé paničky. V zoufalství sleduji, že se nehýbe ani nedýchá. To už je ráno a jako každý den touto dobou přišel náš soused, který nám nosil noviny. Ten když viděl, co se stalo, zavolal nějaké pány v bílých pláštích. Ti mě, ač se mi to velmi nelíbilo, vyhodili za dveře a já jen tajně doufal, že se stane nějaký zázrak a vše bude jako dřív. Ale místo toho jsem za chvíli, se slzami v očích viděl, jak mojí paničku odnášejí někam pryč. ,,Kam ji nesou?" Ptal jsem se pořád dokola. V dálce jsem zaslechl napjatý hovor lidí, kteří se shlukli před naším domem. ,,Chudák pes, tak svojí paničku miloval a už ji nikdy neuvidí. A co s ním asi bude?" Zalezl jsem pod stůl v kuchyni a nechtěl jsem nikoho vidět. Ano, měli pravdu, zůstal jsem sám. Nemohl jsem jíst ani pít. Chtěl jsem umřít.
Po několika dnech pro mě přišli neznámí lidé a odvedli mě sem, do útulku pro opuštěné psy. Nikdy mě nenapadlo, že opuštěným se můžete stát tak snadno, ze dne na den. Tak tady ležím a čekám. Co myslíte, přijde si pro mě někdo?
-------------------------------------------------
Gaston čekal v útulku Bouchalka http://www.connection.wz.cz Konečně našel i on domov.

Lojzíkovi oči

12. července 2008 v 18:04 | Kačka |  Psí příběhy
Když jsem uviděla Lojzíkovu fotku na stránkách útulku, úplně mě zamrazilo. Ten Lojzíkův pohled, to je jedna velká výčitka. Chtěla jsem se o něm dovědět něco víc. Co to říkají ty jeho oči? Co všechno tento pejsek za svůj krátký život zažil? Snažila jsem se v těch očích číst.

Jsem Lojzík, dvouletý psí kluk. Prý jsem kříženec jezevčíka. Narodil jsem se mamince, krásné jezevčici. Tatínek byl neznámý tulák, co se do maminky zamiloval. Za dva měsíce jsem přišel na svět já, malý Lojzík. Jednou jsem slyšel našeho páníčka jak říká. "Škoda, že je ten Lojzík vořech, kdyby byl čistokrevný, nechal bych si ho". Vůbec jsem tomu nerozuměl. Jaký Vořech, vždyť já jsem Lojzík.

Nějaký čas jsem byl ještě u svojí maminky. Pak ale přišel den, kdy mě pán naložil do auta a někam mě vezl. Jeli jsme za město. Pak auto zastavilo, pán mě z něj vyhodil a ujel. Běžel jsem za autem, co mi jen moje krátké nožičky dovolily. Auto ale bylo rychlejší, ujelo mi i s páníčkem.
Bylo mi smutno, páníčka jsem měl moc rád, a po mamince se mi stýskalo. Byl jsem vyděšený. Vůbec jsem nechápal proč mi páníček ujel. Nějaký čas jsem čekal, že se pro mě vrátí. Potom jsem pochopil, že musím to auto, co mi ujelo,najít sám. Jedině tak se vrátím domů. Vydal jsem se na cestu. Byl jsem hladový a unavený, ale nevzdával jsem to.Tak jsem se toulal, ani nevím,jak dlouho. A najednou jsem to uviděl. Míhající se světýlka. Běžel jsem za nimi. Když jsem zjistil, že jsou to auta, zase jsem si vzpomněl na páníčka a běžel jsem hledat to naše auto, aby mě odvezlo zpátky domů. Těch aut tady ale bylo moc, bál jsem se jich.
Chvíli jsem seděl u silnice a přemýšlel co mám dělat.. Nevěděl jsem jestli mám čekat, nebo běžet za auty. Tak jsem tak pobíhal kolem té velké silnice sem a tam, až najednou jedno auto zastavilo. Že by to byl páníček? Běžel jsem k němu. Ne, bylo to jiné auto. Vystoupili z něj cizí lidé a chtěli mě chytit. Ne, já se chytit nedám. Uteču domů. Tak jsem se vylekal, že jsem utíkal a bylo mi jedno kam. Jenom pryč. Najednou jsem ucítil ránu, slyšel jsem nějaký hluk, cítil jsem hroznou bolest a pak jsem se ponořil do tmy. Nebylo nic.
Když jsem se probral, byl jsem celý zafáčovaný a zjistil jsem, že nemám jednu zadní nožičku. Nějací lidé mě naložili do auta a někam odváželi. Ani jsem se nebránil. Teď už vím, že mě odvezli do psího útulku. Jsem tu dodnes. Rána se mi hojí a dokonce jsem zjistil, že mi ta nožička, co ji už nemám, ani neschází. Já jsem totiž šikula a naučil jsem se báječně běhat po třech nohách. A protože jsem zjistil, že mě tu mají rádi, začínám být zase veselý a řeknu vám jedno tajemství. Já jsem na světě rád. Tety v útulku mi totiž prozradily, že až se úplně uzdravím, že si pro mě přijde nový páníček, který mě bude mít moc rád. A já se na něj móóóc těším a snažím se, abych byl co nejdřív zdravý.
Tak tohle jsem v těch Lojzíkových očích četla já.

Informace z útulku jsou takové:
Tento pejsek přežil vážnou autonehodu, prakticky se znovu narodil. Hledáme zájemce, kterému nebude vadit amputovaná levá zadní nožička. LOJZÍKOVI TO VŮBEC V NIČEM NEVADÍ! Lojzík je bud vyhozený nebo ztracený. Ten úraz se mu stal, když ho lidé viděli pobíhat u dálnice a chtěli ho chytit; tak se jich lekl, že vletěl pod auto. Ještě není úplně vyléčený, ránu mu převazujeme, má krunýř okolo krku, aby si ránu nekousal. Na to, co si prožil, je už poměrně veselý a je to moc pohodový pejsek.

A já k tomu jenom dodám. Lojzík si zaslouží dostat šanci na život. Bojuje a moc se snaží. Snad si o něm přečte někdo, kdo mu může poskytnou domov a lásku, po které Lojzík tolik touží. Za svůj krátký život zažil mnoho špatného a přesto začíná být veselý a má velkou touhu žít. Podívejte se na jeho fotku, je to nádherný pes! Zahleďte se mu do očí a uvidíte ...

Lojzík čeká na svého páníčka tady www.psiutulekhotelbouchalka.wz.cz
------------------------------------------------------------- Pro Lojzíka si přišla starší paní, vdova, která si jej vzala do bytu. Původně si prý přišla pro nějakého staršího pejska, ale Lojzík jí natolik zaujal, že včerejší "konkurz" vyhrál a odešel s paní domu. Bude se tam mít velice dobře.

Pravdivý příběh

12. července 2008 v 18:03 | Kačka |  Psí příběhy
Jak jsi mohl?
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne.
Postupně jsi začal trávit víc času v práci a byl jsi zaneprázdněn svojí kariérou a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný. Nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval. Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale byla jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě.
Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma. Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, ale když jsme přijeli k zvířecímu útulku, bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a řekl dvěma ženám, které si mě přebíraly: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčily ramenem a věnovaly ti bolestný pohled. Poznaly reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papírama". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost. Jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl vzít si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé pani řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou "Jak jenom mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi.
A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Děkuji, Jim Willis

Nero

12. července 2008 v 18:02 | Kačka |  Psí příběhy
Nero - Chci zase hlídat
Lucia Adzimová
Dovolte mi, abych se představil. Jsem Nero, asi 8-letý kříženec dobrmana. Měl jsem domov, svůj kotec, teplou boudu a každý den hrnec s jídlem. Bylo mi dobře, byl jsem doma. Můj páníček mě občas pustil na dvůr a já jsem vždy radostně štěkal a radoval se. Někdy mě i pohladil a dal piškotek. Byl jsem mladý pes, plný života, rád jsem hlídal. Cítil jsem se jako pán domu, vždyť jsem i tak vypadal, jako velký a silný pes. Fenky mi občas posílaly přes plot zamilované štěknutí, nakonec, byl jsem opravdu moc hezký. Promiňte mi tu mírnou neskromnost, ale byla to pravda - co byla, vlastně stále je.
Jednoho dne však pán přišel domů a naložil mě do auta.Byl jsem moc rád, protože jsem myslel, že jedeme někam na výlet. Moc často jsem po venku nechodil, neměl jsem proto příliš v lásce ostatní psy - všichni ti namyšlení ovčáci a špicové mi lezli na nervy. Nerad jsem s nimi mluvil, měli hloupé řeči, tak jsem na ně raději vrčel, bylo to zábavnější.
Když auto zastavilo a pán mě vytáhl ven, vrtěl jsem ocasem, běhal a štěkal. Pán se na mě usmál, pohladil mě po hlavě a nasedl zpátky do auta. Štěkal jsem na něho, chtěl jsem, abychom si spolu hráli, chtěl jsem najít nějaký klacík, který by mi pán hodil, ale on odjížděl pryč. Kňučel jsem, běžel za ním, štěkal… Proč to udělal? Nechápal jsem, co jsem provedl, proč se na mě zlobí. Hlídal jsem špatně? Nebo mu vadilo, že nemám rád ostatní psy? Nechtěl jsem ho zklamat!
Běžel jsem stále za ním, chtěl jsem, aby mi dal šanci, abych vše, čeho jsem se podle něj dopustil, mohl napravit. Nakonec zastavil a vystoupil z auta. Už jsem se radoval, že si to rozmyslel, skákal jsem na něho, vrtěl ocasem, ale on mě uhodil a řekl, že jsem "hloupý pes", že mě už nechce nikdy vidět, a že mám jít pryč. Bolely mě ty jeho kopance, nechápal jsem, proč mě bije, co jsem pokazil, proč musím tolik trpět. Nakonec zdvihl palici, sklopil jsem uši a olízl mu ruku. Určitě si chce se mnou hrát, už mi odpustil! Ale zase jsem se zmýlil. Pán na mě křičel, že mám jít pryč a zase mě začal bít. Pak odhodil palici. Běžel jsem pro ni. Když mu ji přinesu, zase mě bude mít rád a půjdeme spolu zpátky domů! On ale nasedl zpět do auta a odjel. Nevydržel jsem dlouho běžet za autem. Lehl jsem si na zem a plakal. Plakal jsem pro tebe, pane, pro tebe, který jsi mě opustil! Ted už vím, že jsem neudělal nic zlého, že to byla tvoje chyba, tys mě zradil a opustil!
Čekal jsem dlouho, byla mi zima, lidé mě od sebe odháněli a také říkali, že jsem "hloupý pes". Nevěděl jsem, co to znamená, ale raději jsem šel od nich pryč, bál jsem se, aby mě nezačali bít, jako můj pán.
Nakonec se o mě začal zajímat nějaký mladý muž. Nechtěl jsem jít za ním, vrčel jsem. K lidem jsem už neměl důvěru. Ale mladík se nevzdal, začal mi nosit jídlo a pomalu jsme se sbližovali. Nakonec jsem mu dovolil, aby mě pohladil. Zase jsem cítil, že mě má někdo rád, ale zároveň jsem se bál, že mě i tento nový pán zase opustí. Zase bych byl sám, zase by to tolik bolelo…
Jednoho dne přišel ten člověk s nějakou šňůrou. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Dal mi na krk obojek a na něj tu šňůru připnul. Nelíbilo se mi to a chtěl jsem utéct, ale už mě nepustil. Uklidňoval mě, že zase bude dobře. Nechtěl, abych zůstal na ulici, říkal, že budu dostávat jídlo a budu mít svoji vlastní teplou boudu. Uvěřil jsem mu a nastoupil s ním do auta, i když jsem nevěděl, co se mnou dál bude.
Zastavili jsme před - jak tomu jen ten pán říkal? Ano, už vím - před psím útulkem. Vůbec jsem netušil, co to je. Slyšel jsem tam štěkat víc psů, zaštěkal jsem taky, aby věděli, že jsem tady.
Před tím "útulkem" byla milá teta. Pohladila mě a říkala mi, že zase bude dobře. Ten milý pán, který mě zachránil, se rozloučil a odešel pryč. Teta mě vzala dovnitř a dala mi najíst a napít.
Nyní bydlím v pěkném kotci a mají mě tady rádi. Je tady víc psů, s fenkami si rozumím, se psy je to trochu horší. Moc jsem mezi ně v mládí nechodíval, a tak si s nimi moc "nemám co říct". Tety v útulku o mě říkají, že jsem kamarád a hlavně dobrý hlídač! Vždyť, kdo by se nelekl takového velkého, silného psa. Umím hlídat dvůr, za plotem vypadám jako velký dobrman (vždyť jsem nakonec jeho kříženec). V útulku jsem již poměrně dlouho. Pokaždé, když si sem přijdou lidé vybrat psíka, usmívám se svým psím úsměvem a vrtím ocasem, ale přesto si mě zatím nikdo nevybral. Kde můj nový páníček tak dlouho trčí? Už by si pro mě měl přijít, abych měl zase svůj dvorek, lásku i pohlazení. Abych už nikdy nemusel zažít žádný kopanec.
Jsem vhodný i k fence do páru na hlídání, ale k psovi raději ne. Vůbec nejsem agresivní, to se nemusíte bát, jen jsem raději sám nebo s nějakou tou psí slečnou.
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/9/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */

Smutný příběh

12. července 2008 v 18:02 | Kačka |  Psí příběhy

Velice dojemný a smutný příběh

Přečtěte si, jak dopadá 1000 chudáčků pejsků v Americe ale určitě je tak tomu i jinde....jak můžou být někteří lidé tak zlí a sobečtí? To nikdy nepochopím...
Jak jsi mohl?

Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: "Jak si mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil mě na záda a poškrábal na bříšku.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.

Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji.

Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich, jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl jsi jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.

Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: "vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papírama". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.

Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly "Jak jen mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že si to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.

Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak jsi mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost jako já..........



Pokud vám článek "Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psala, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/9/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */

Besinka

12. července 2008 v 18:01 | Kačka |  Psí příběhy

Pudy versus psí věrnost


Moc ráda vzpomínám na doby, kdy jsem s rodiči a bratrem jezdila na kole po horách. Bydlíme v malé vesničce pod Orlickými horami, kde je krásná krajina a nedotčená příroda. Na těchto výletech nás vždy doprovázel ještě jeden člen naší rodiny, malá a hravá fenka Besinka.

Byl krásný letní den a my opět vyrazili prozkoumat další část těch okouzlujících hor. Cesta byla namáhavá a dlouhá, ale cíl naší cesty za to stál. Pokochali jsme se výhledem do údolí a poté se hned hladově vrhli na naši svačinku. Ale co to? Někdo tu chyběl…no ano, byla to Besi. Ten zvídavý a stále hladový tvoreček u nás neseděl a nedožadoval se kňučením a občasným zaštěknutím trochy té bašty. Volali jsme na ni, ale nic. Nepřišla. Rozhodli jme se ji hledat.

Rozdělili jsme se a dali se do hledání. Ze všech stran se ozývalo volání mně tak známých hlasů vykřikujících jediné jméno. Poté jsem zahlédla stádo srnek a hned mi bylo vše jasné. Jelikož je to kříženec jezevčíka a tudíž pes lovecký, musí být všem jasné, co s ní udělají pudy, pokud spatří takovéto obyvatele lesa.

Dostala jsem strach, hrozný strach. Co když ji už nikdy neuvidím? Co když se už nevrátí? Mohla někde zabloudit. Pláč se mi začal drát na povrch.Hodiny pomalu odbíjely čas na odjezd a Besina nikde. Panovala smutná a ponurá nálada a nikomu se nechtělo toto proradné místo opouštět. Nasedali jsme na kola, rozhodnuti se sem zítra opět vrátit a pokračovat v hledání ztraceného miláčka. Ale jen co jsme se rozjeli, mamka se ještě naposledy ohlédla a radostně zakřičela. Besina běžela za námi a s výčitkami v očích na nás koukala jako by říkala: "Tak vy jste mi chtěli ujet a nechat mě tu samotnou?" Všem spadl ze srdce obrovský balvan a zármutek byl ten tam. Mohli jsme konečně vyrazit na zpáteční cestu a opět kompletní.

Od té doby toho našeho darebáka nespustíme z očí ani na krok. Besinu máme doposud. Prožili jsme s ní spoustu příhod. Byly to zážitky plné strachu, smutku ale především radosti, potěšení a legrace. A i když vím, že už s námi dlouho na tomto světě nepobude a že mi bude chybět, v našich srdcích a mysli zůstane napořád.
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/9/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */

Prosim jsem v SONC..... dej mi hlasek

11. července 2008 v 17:57 | Kačka |  SOUTĚŽE
http://highschoolsmusicalm.blog.cz/0807/1-kolo-sonc#komentar prosim dejte mi hlas ja jsem tam ja Katka s Rihannou, kdo mi da hals ja mu to taky nak oplatim.. PROSIM DEJTE MI HLASEK....

Prosím hLASNI PRO MĚ!!!

11. července 2008 v 10:06 | Kačka |  SOUTĚŽE
Ahojky lidičky prosím hlasněte pro mě na této strance http://tereziekoenigova.blog.cz/0807/1-kolo-sonb jsem tam jako Katka-svetzvirat123456.blog.cz a pak ještě Katka1-hellopeople.blog.cz hlasněte prosím já vám to za to oplatím

Stránka se spoustu dobrými testy

11. července 2008 v 10:00 | Kačka |  Testíky
klikni na odkaz: http://www.testpark.cz

t. - koně

11. července 2008 v 9:59 | Kačka |  Testíky

Test ZZVJ

11. července 2008 v 9:59 | Kačka |  Testíky
1) Jakou zkratku má mezinárodní jezdecká federace?
2) Kdo organizuje jezdecký sport v ČR?
3) Čím se řídí jednotlivé soutěže všech disciplín jezdeckého sportu?
4) Které zkoušky zahrnuje soutěž všestrannosti?
5) Jaké jsou základní rozměry drezurního obdélníku?
6) Jaké znáte základní chody koně?
7) Co je to přilnutí?
8) Ve kterém roce stáří se mohou koně poprvé účastnit olympijských her?
9) Jaké skoky musí být na opracovišti při závodech?
10) Jaké může být stáří jezdce, pokud startuje za juniory?
11) Co je to martingal a k čemu slouží?
12) Jakou funkci má vnější otěž?
13) Vyjmenuj pomůcky, kterými jezdec působí na koně.
14) Na které straně skoků se umísťuje červený a bílý praporek?
15) Délka dvou cvalových skoků mezi dvojskokem
16) Jaké je doporučené očkování pro koně i jezdce?
17) Jaké doklady potřebuje jezdec pro start na oficiálních závodech?
18) V kolika letech smí jezdec provádět zkoušku základního výcviku koně na ponym?
19) Co jsou to vrozené znaky?
20) Co jsou získané znaky u koní?
21) Jaký je počet zubů u dospělého koně?
22) Jaký průměr má velký kruh?
23) Jakým způsobem může být jezdec potrestán ve skokové soutěži za skok proti opracovišti?
24) Jak dlouhý smí být bičík při skokových soutěžích?
25) Jaký průměr má malý kruh?
26) Jak se vyhýbají jezdci při ježdění jednotlivě na jízdárně a na opracovišti?
27) Kde je na drezurním obdélníku umístěno písmeno A ?
28) Co není ve skokové soutěži považováno za cizí pomoc?
29) Co se provádí při hnilobě střelky?
30) Březost klisny je?
31) Základní znak kladrubských koní
32) Vzdálenost mezi kavaletami v klusu

t. - králíci

11. července 2008 v 9:58 | Kačka |  Testíky
1. Králíci jsou:
  • a) Masožravci
  • b) Býložravci
  • c) Všežravci
2. Základní potravou králíka je:
  • a) Obilí
  • b) Brouci
  • c) Seno
3. Můžeme králíkům podávat i hotovou krmnou směs?
  • a) Samozřejmě, ve zverimexech mají plný výběr
  • b) Jen občas jako pamlsek
  • c) Ne, to není krmení vhodné pro králíky
4. A co ovoce a zelenina? Může ji králík jíst?
  • a) Ano, ale jedině mrkev. Ostatní by mu mohla uškodit.
  • b)Ne, zeleninu králíci v žádném případě nesmí!
  • c) Samozřejmě, zelenina je pro králíky důležitá potrava.
5. Je pro králíky vhodná čokoláda nebo bonbony?
  • a) Ano, je to nezbytná strava
  • b) Ne, králíkům nikdy čokoládu ani bonbony nepodávat!
  • c) Občas jako malý pamlsek může být ...
6. Potřebují králíci hlodat?
  • a) Ano, je nezbytné dát králíkovi do klece tvrdý chléb nebo větvičku z ovocného stromu
  • b) Králíkům sice zuby dorůstají, ale potom jim vypadnou a narostou zase nové
  • c) Králíci nepotřebují hlodat, jelikož jim zuby nerostou
7. Jak moc je pro králíky důležitá pitná voda?
  • a) Hodně, králík potřebuje mít po celý den k dispozici čerstvou vodu
  • b) Pokud bude mít vždy u sebe dostatek ovoce a zeleniny, nemusíme vodu podávat
  • c) Králíci pijí jen zřídka ...
8. Jak často bychom mu měli vodu měnit?
  • a) Stačí jednou týdně
  • b) Jendou za měsíc
  • c) Samozřejmě že každý den
9. V jakém období pijí králíci nejvíce?
  • a) V letních dnech, kdy hodně svítí slunce; ve vytápěných místnostech; kojící samice a hustě osrstěná angora potřebuje hodně vody
  • b) Spíše v zimních dnech
  • c) Pijí v každém období přiměřeně stejně
10. Jakou vodu králíkovi podávat?
  • a) Hodně studenou
  • b) Vlažnou, nejlépe pokojové teploty
  • c) Horkou
11. Jak krmíme?
  • a) Rovnou z chladničky, ovoce ani zeleninu neumýváme
  • b) Opláchneme a počkáme, až přestane zelenina, ovoce studit
  • c)Zeleninou ani ovocem zásadně NEKRMÍME!
VÝSLEDKY:

Znáte zvířecí rekordmany?

11. července 2008 v 9:57 | Kačka |  Testíky
jestli si myslíte že jo, tak se jukněte sem: http://testy.atlas.cz/test.aspx?id=575&rubrika=6

Jaké máš znalosti o psech??

11. července 2008 v 9:56 | Kačka |  Testíky
1.otázka: kolik let se v průměru dožívá pes?
a) 10 - 15 let
b) 20 - 30 let
c) 1 - 5 let
2.otázka: kolik plemen psů rozlišujeme?
a) 450
b) 1000
c) 50
3. otázka: jaký pes se řadí mezi lovecké?
a) labradorský retrívr
b) knírač
c) čau čau
4. otázka: který pes je největší a který nejmenší?
a) největší irský vlkodav a nejmenší čivava
b) největší doga a nejmenší jorkšírský teriér
c) největší německý ovčák a nejmenší border kolie
5. otázka: který pes má srst jenom na hlavě, tlapkách a ocase?
a) čínský chocholatý pes
b) basenži
c) bobtail
6. otázka: jaký pes pomáhá slepým lidem a vyhledává drogy?
a) labrador
b) německý ovčák
c) mops

test o koních

11. července 2008 v 9:55 | Kačka |  Testíky
1. Jakou úlohu při čištění máme dělat jako první?
a) Očistit tělo kartáčem
b) Rozplést hřívu a ocas
c) Vyčistit koni kopyta
2. Jak se nazývá nasávání vzduchu, při kterém kůň zvedne hlavu do výšky a ohrne horní pysk?
a) Félování
b) Flambování
c) Flémování
3. Jak se jinak říká modrému oku koně?
a) Kání oko
b) Rybí oko
c) Paví oko
4. Co znamená házení hlavou při jízdě?
a) Kůň se zdraví s jiným koněm
b) Jsem nespokojený s jezdcem, chci se ho zbavit
c) Mám moc krátké otěže, povol mi
5. Jaká je běžná teplota koně?
a) 37,8 °C
b) 36,8 °C
c) 35,8 °C
6. Jak poznáte, že je koni zima?
a) Šáhnete mu na slabiny, pokud jsou studené, je koni zima
b) Šahnete-li mu na spodní část uší, pokud je ucho studené...
c) Šáhnete-li mu mezi žuchvy, pokud je toto místo studené...
7. Co je/jsou to kandáre?
a) Je to figura ve vysoké španělské škole
b) Je to jiný název pro madla na voltiž
c) Je to speciální druh uždění se dvěma udidly
8. Co je lehký sed?
a) Člověk je pevně zasednutý v sedle
b) Člověk je postaven ve třmenech
c) Člověk pravidelně vysedává v rytmu chodu
9. Jak dlouho je klisna březí?
a) 320 - 355 dní
b) 310 - 345 dní
c) 300 - 335 dní
10. Kolik má dospělý hřebec zubů?
a) 36 zubů
b) 38 zubů
c) 40 zubů
11.Je to zvláštní, ale ze dvou černých rodičů často vzniká...
a) ryzák
b) hnědák
c) vraník
VÝSLEDKY:

IQ vašeho psa

11. července 2008 v 9:55 | Kačka |  Testíky
no je to sice trochu čtení, ale aspoň se něco dozvíte o svém psovi :)

Hodí se pes do Vaší rodiny?

11. července 2008 v 9:53 | Kačka |  Testíky
Odpovídejte pouze ANO/NE
.
.
.
.
.
.
1) Jsme rodina, která ráda něco podniká a je ráda v přírodě?
2) Někdo je vždycky doma, takže by náš pes nebyl často sám.
3) Nejraději jsem venku, i když není moc hezky
4) Brali bychom psa s sebou i na prázdniny?
5) Kdyby to někdy nešlo, bylo by o našeho psa dobře postaráno?
6) I přes školu /práci a koníčky bych měl/a na svého psa dost času
7) Pes je kamarád, ne hračka
8) Je v rodině někdo, kdo má se psy již zkušenost?
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Pokud jste alespoň šestkrát odpověděli ANO budete ideální rodina pro psa. =o)