close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2008

Nezlobte se na me...

15. července 2008 v 21:04 | Kacka
Ahojky lidicky jsem rada ze sem chodite a ze mi pisete nekdy komentere,jinak ja uz jsem nic nedam v tomhle mesici,je tady toho dost jinak co byste sem chteli piste sem.Nebojte ja jsem budu chodit se divat jak to jde, ale pridavat v tomhlmesici uz ne, jenom sem dam desing.

Tlusťoch Ben

14. července 2008 v 20:13 | Kačka |  Psí příběhy
Tlusťoch Ben
Milý Ježíšku,
píšu Ti já, pes Ben, z jihlavského útulku. Je mi 6 let a jsem hrozně opuštěný. Vůbec nechápu, co se stalo. Žil jsem si spokojeně se svojí paničkou, která mě měla moc ráda a říkávala mi, že jsem její krásný zlatý Beníček.
Jednoho dne ale moje panička onemocněla. Byla moc smutná, když mi říkala: "Pojď Beníčku, odvedu Tě do útulku, ale bude to jenom na pár dní". Já musím jít do nemocnice, ale neboj se, určitě se pro Tebe vrátím.
Bylo mi divné, že je tak smutná. Ale co, když říkala že si pro mě zase přijde, tak to musím těch pár dnů vydržet. Jsem přece velký Ben. Olíznul jsem jí ruku na rozloučenou a slíbil, že budu poslušně čekat.
Tak čekám. Každý den vyhlížím paničku, ale ona nejde. To mi ještě nikdy neudělala. Vůbec nevím co se to děje. "Paničko, přijď si pro mě!"
Místo paničky se na mě chodí dívat nějací cizí lidé. Jednou jsem je slyšel jak říkali "Chudák pes, panička mu umřela, už si pro něj nepřijde a on stále čeká a ještě je to takový tloušťík, toho nikdo nebude chtít". Co to říkají, že panička nepřijde, tomu nerozumím. Vždyť slíbila že přijde, mám tu na ni přece čekat.
Tak ubíhá den po dni, já stále čekám, ale panička nejde. Je mi tak smutno. Ale ne, nebudu brečet, a už vůbec ne před těmi štěňaty. Jsem přece velký Ben.
Někdy zavřu oči a zase vidím svůj domov a paničku, jak na mě volá. Bene pojď baštit! Nenechal jsem se nikdy pobízet, bašta, to bylo moje. Mistička byla vždy vzorně vylízaná, i přídavek jsem si vyprosil. Taky je to na mě vidět.
Lidi říkají, že jsem odporně tlustý. No, mě se to nezdá. Jsem sice trochu při těle, ale odporný nejsem, to ne. Naopak, když se na mě přijde někdo do útulku podívat, nejprve na mě jen tak koukne a chce jít dál. Já ale na něj vykulím ty svoje velký kukadla, zavrtím ocáskem a človíček se zastaví a dokonce si se mnou začne povídat. A já mu vyprávím o svojí paničce, jak na ni čekám a jak se mi stýská. Jak si tak koukáme do očí, najednou ten človíček povídá, Bene, vždyť ty jsi vlastně krásný pes, akorát jsi hodně tlustý. Ale to já přece vím, že jsem krásný, vždyť to mi pořád říkala moje panička.
No krásný, nebo ošklivý, vždycky dopadne stejně. Mě si nikdo nevybere! Přitom jsem takový pohodář, na lidi se směju celý den. A ostatní pejsky z útulku mám taky moc rád. A dokonce jsem už trochu zhubnul. Všichni mě chválí.
Ach jo lidi, mám já vůbec naději? Vždyť je mi teprve 6 let, život mám ještě před sebou a kromě té tloušťky jsem zdravý jako řípa. Ježíšku, prosím pošli mi páníčka, já už nechci být sám!
Ben byl obyvatelem útulku Jihlava http://www.utulek-jihlava.estranky.cz
-------------------
A Ježíšek Bena vyslyšel a hned druhý den přijela paní Hanka ze Strmilova, která si ke své fence špringršpaněla, adoptované z útulku Malý Jeníkov, vzala i Bena.
Beník během 4 měsíčního pobytu v útulku zhubl z 42 kg na 35, ale ještě stále má tukový lalok, který mu zakrývá řitní otvor, takže se lalok musí při vyprazďňování nadzvedávat, jinak je pejsek celý znečištěný trusem, díky tomu taky hodně páchne. Doktor říkal, že aby se lalok ztratil, pes potřebuje shodit ještě tak 5 kg. Vzhledem k tomu, že v Jihlavě toho moc nenaběhal, věříme, že redukce pomocí pohybu půjde podstatně rychleji.
O tom, jaké má paní Hanka potíže s lidmi, jak Beník hubne a jaký je, se můžete dozvědět taky z televize, s paní Hankou bude 8.1. natáčeno Chcete mě, které se bude vysílat 20.1. v televizi.

Princ a Škuban

14. července 2008 v 20:12 | Kačka |  Psí příběhy
Bylo, nebylo. Jednoho dne se v útulku v Ústí nad Labem objevil ošklivý, oškubaný špinavý pes. Lidé ho uvázali a nechali na pospas osudu. V útulku ho zavřeli do kotce. Nechtěl s nimi komunikovat, byl zalezlý v boudě a pokud vyšel, vrčel a vztekal se na ně. Byl opravdu ošklivý, srst byla zacuchaná, špinavá, páchnul… Snad by se mohlo jedna o nějakého křížence shi-tzu, ale asi bude starý, navíc je zlý. Špatná kombinace. Dostal jméno Škubánek, tedy spíše se mu říkalo Škuban. Co s ním bude?

Obrazek
Asi tři roky předtím se někde úplně jinde narodil princ. Malá chlupatá kulička s urozeným původem, který sahal až do dávného Tibetu. To malé chlupaté "nic", bylo předurčeno k tomu, aby z něj jednou vyrostl Lhasa Apso, posvátný pes tibetských mnichů, který provázel samotného Buddhu. Do vínku dostal ty nejlepší předpoklady pro spokojený život psího aristokrata. Ale kde je teď? Co asi dělá? Možná mu narostla překrásná srst a on bojuje někde ve výstavním kruhu o titul Interšampiona, možná že je ostříhaný a věnuje se nějakému psímu sportu nebo se jen tak povaluje s nějakou babičkou na kavalci… Kdo ví?

Obrazek
Ale zpět do útulku. Škuban, ten protivný ošklivý pes, by se měl ostříhat. Třeba není tak zlý jak vypadá, třeba je jen nevychovaný nebo má špatnou zkušenost. Ostatně už za námi přijde před boudu, i když stále vrčí. Ale co to má v podpaží? Ze zfilcovatělé srsti jakoby prosvítala krev. Chudák malý, copak asi skrývají cucky chlupů? Kousl ho jen nějaký jiný pes v kotci nebo tam má starou otevřenou ránu? Musí se mu to ošetřit! Ale jak? Uvázat se nenechá, na řadu tak přichází odchytová tyč. Pere se jako lev. Nakonec je však docela rád, že je venku z kotce. Vybíhá na trávu. To je nádhera! Má elegantní a ladný pohyb, škoda té zacuchané srsti, kdyby mu vlála byl to ještě více okouzlující zážitek. Bude se však muset uspat, ostříhat a rána se bude muset vyčistit a ošetřit.

Obrazek
Začíná znovu boj. Konečně už leží na stole a začíná holení. Srst se nedá zachránit, psu se alespoň uleví od špinavé zacuchané srsti, bude i lépe vypadat. Také se dostaneme k poranění na noze. To naštěstí není vážné, jsou to travní osiny zavrtané pod kůži. Je jich tu spousta, musí to být nepříjemné. Všichni, kdo mohou, se zapojují, stříhá se srst, drápy, vytahují osiny. Ještě vyholit uši. V jednom je asi zánět, chce ho to více vyholit a prohlédnout. Ale co to je? Vypadá to jako barva. Ano je to barva! Ten pes je tetovaný. Číslo je špatně čitelné, ale ano, je tam. Psík je pravděpodobně s PP, dal by se dohledat přes plemennou knihu. Ale co je to vlastně za plemeno? Shi-tzu? Ne, ten je menší a má kratší čumák. Lhasa apso? Těžko říci možná ano. Tibetský teriér? Ne, ten je větší. Havanský psík? Barevný boloňský? Lvíček? Kříženec shi-tzu otetovaný někde v jiném útulku?

Obrazek
Po dlouhém pátrání vychází najevo, že princ a Škuban jsou jeden. Ano, ten špinavý ošklivý pes je ve skutečnosti onen urozený princ. Bohužel neznáme jeho jméno, protože číslo v uchu je špatně čitelné. S jistotou se dá přečíst pouze začátek a to 27 třetí je zcela nečitelné a čtvrté je s největší pravděpodobností jedno z čísel 6,8,9. Identifikace přes PK knihu je téměř nemožná.
Hledat majitele je již téměř zbytečné, ten o něj nemá zájem. Přesto bychom rádi znali něco o jeho minulosti a původu, abychom to mohli sdělit případným novým majitelům.

Obrazek
Otázkou zůstává proč? Proč skončil v takovém stavu v útulku? Ten, komu dříve Dalajláma věnoval lhasu, měl být obdarován štěstím. Prodávat je bylo zakázáno. Buddhismus zakazoval obchodovat s něčím, co má duši. Dnes je však jiná doba, navíc u nás není buddhismus, obchoduje se se vším, dokonce i s lidmi, tak proč ne se psy? Přesto může být i zakoupená lhasa dárcem štěstí, stejně jako každý jiný pes. Tak proč Škubánka někdo uvázal? Proč své štěstí zahodil?. Proč si vlastně lidé pořizují psy, když pak nakonec končí v útulku? Pravdu se asi nikdy nedozvíme.

Obrazek
Každopádně Škubánek čeká. Nezažil mnoho dobrého a proto je hodně nedůvěřivý a ostražitý. Jeho povaha je hodně komplikovaná, spíše připomíná kočku. Umí být svým způsobem milý, ale musí sám chtít. Jeho přízeň si není možné vynutit, ani se do ní vetřít. Cesta k jeho srdíčku je dlouhá a místy trnitá. Na konci vás však bude čekat onen dar v podobě štěstí. Podle pověsti lhasa provázel Buddhu a v případě potřeby se proměnil ve lva, aby mohl chránit svého pána. Škubík se také "mění ve lva", ale proto aby chránil sebe. Jakmile však ve vás najde důvěru, pak se bude měnit ve lva proto, aby ochránil vás.

Obrazek
Škubánek čekal na své nové pány v útulku v Ústí nad Labem www.utulek-ul.cz. Nový domov našel u paní, která chová Lhasa Apso, a tak má s tímto plemenem dostatek zkušeností.

Obrazek

Brit

14. července 2008 v 20:11 | Kačka |  Psí příběhy
Do útulku jsme přijali dva další nalezené pejsky. Starší německý ovčák a malý rezavý kříženec jezevčíka se potulovali v nedaleké obci. Jako obvykle - bez obojku a jakékoliv identifikace. Uvidíme, snad je někdo bude hledat. Upozorníme majitele v místním tisku o jejich nálezu a vyzveme k vyzvednutí si psů z útulku.
Za týden volá naštvaná majitelka. Rozčiluje se, proč má psy v útulku. Naše chyba to není, kdyby měli obojky s napsaným telefonem, má je paní hned večer doma... Nebo stačí zavolat do útulku a nahlásit ztrátu.... Navíc by měla být ráda, že jsou v pořádku a v bezpečí... Už však stihneme jen zjistit věk a jména psů - a pak následuje krutá informace: "Náklady nezaplatím a psy nechci!" Břink! Útulek měl se psy náklady na odvoz, ubytování v kotci, jeho každodenní úklid, krmení a ošetřování ... Částka za týden pobytu se pohybovala okolo Kč 800,- za oba psy...
Německý ovčák Brit byl dvanáctiletý, rezavý Fík dvouletý.... Brit bohužel prožíval své poslední dny. Ani chvíli si nechtěl odpočinout, stále běhal a štěkal na své psí sousedy, jakoby jim vyprávěl svůj příběh plný bolesti a zrady... A Fík pořád z ním, jakoby ho chtěl zastavit, aby si neubližoval... Jenže Brit dobře ví, že se domů už nikdy nevrátí, že majitelka ho zavrhla, snad i proto byl k sobě tak lhostejný a vyčerpával se...
Obrazek
Fík měl štěstí, po odčervení, odblešení a vakcinaci odchází k novému majiteli. V útulku strávil pouze 46 dní. Brit zůstal sám...
Takhle to dál nešlo. Brit zakopával zadníma nohama, kulhal a hubl... Musel do menšího kotce. Ani ten mu však nepomůže. S obrovskými potížemi vstával a chodil. A později už ani nemohl, nebo spíš nechtěl.... Vyčerpaný a smutný. Po 50 dnech od přijetí je k němu přivolán veterinář. Britovo utrpení končí... Posledních 50 dní bylo jako 2-3? roky života doma u majitele...
Můžeme se snažit jak chceme, ale pokud v tom zůstaneme sami, výsledek nebude nikdy kladný... Stačilo by, kdyby panička neměla srdce z kamene... Nebo kdyby někdo z vás mávl rukou nad Britovým vysokým věkem a řekl mu: "Pojď kamaráde, dožiješ u mě."... A vše mohlo být jinak...
Proč se zbavujeme svých starých psích kamarádů? Oni nás neopustí, až zestárneme, neřeknou si: "Už pro mne nic neznamenáš, jsi starý a k ničemu..." Věrně střeží každý náš krok a zoufale pláčou, když je opustíme navždy...
Možná je ještě příliš brzy, abychom tohle pochopili... Ten čas možná přijde, až i nás vlastní rodina odloží jako starý a nepotřebný krám... I my se pak nejspíš budeme ptát... "Proč...?!"

Kikinka

14. července 2008 v 20:11 | Kačka |  Psí příběhy
Doufám, že máte nějaký ten rohlík i pro mě. Snad jste je nedali všechny Korimu? Ale co, stejně mám nejraději piškoty. Tak je vyndejte z kapsy a můžeme začít… Obrazek Takže jmenuji se Kikina. Je mi asi 8 let. Kikina je mé pravé jméno, dala mi ho moje paní. Byla to taková starší dáma, docela jsme si rozuměly. Měla domeček a zahrádku, kde jsem často běhala a dokonce i hlídala. Že jsem nic nemohla uhlídat? Ale nepovídejte, zdání klame a mé krátké jezevčí nožky umí být rychlé, i teď v pokročilém věku. Však já ten zatracený vrtulník co létá nad útulkem jednou stejně chytím… Jak a proč jsem se dostala do útulku? No já vlastně ani nevím. Panička si jednoho dne zabalila kufry a odjela, prý někam do Švýcarska nebo kam. Nevím co se s ní stalo, jestli byla nemocná nebo proč tam jela, ani jestli ještě žije. Já měla zůstat doma s příbuznými. No nadšená jsem z toho nebyla a oni ještě méně. Neměli mě rádi, roztahovali se v mém domečku, na mé zahrádce a ještě jsem jim překážela. Tak mě jednoho dne vzali a hodili přes plot k sousedům a ve schránce jim nechali vzkaz, ať si mě nechají. Sousedi na mě byli vždy moc hodní, ale už jednoho pejska měli a my bychom si s Badym asi moc nerozuměli na jedné zahradě. Tak mne alespoň odvezli do ústeckého útulku, aby mě už příbuzní nemohli nikam házet. Upřímně jsem jim za to docela vděčná. Útulek není tak strašné místo jak se říká malým štěňatům. Vlastně se mi tam ze začátku docela líbilo. Byly zrovna prázdniny a já to brala jako dovolenou v penzionu. Jsem už starší lenošivá dáma, takže jsem vstávala okolo poledne, dopřála si vždy pozdní snídani až do boudy. Potom jsem si zase trochu zdřímla a pak začaly vycházky. Klárka (moje venčitelka) pro mně přišla a šli jsme ještě se spoustou dalších lidí a psů někam na procházku. V horkých dnech jsme si jen rozložili deku ve stínu a začalo drbání, česání a mlsání. Hezká dovolená, než člověk, vlastně pes, zjistí, že je to stále dokola. Ta každodenní rutina je otravná. Navíc se začalo ochlazovat a to se mi moc nelíbilo. Nejsem sice žádný postelový mazánek, ale být 24 hodin venku v mrazu to není nejpříjemnější, zvlášť pro psa v pokročilejším věku. Mám sice dlouhou srst a v boudě jsem měla nastláno, ale přece jen to nebylo moc příjemné. Doufala jsem, že si pro mě někdo přijde a vezme si mě domů, do teplíčka. Ale nestalo se tak. Naštěstí letos nebyly silné mrazy, takže jsem zimu přečkala bez větších problémů. Obrazek Už bych chtěla páníčka jen pro sebe. Páníčka, se kterým bych se nenudila. Ale zase žádnou bláznivou rodinku, ideální by byl nějaký důchodce, který je osamělý a hledá kamarádku do deště. Vystačím si s procházkami v pomalém tempu. Když bude hezky, chtěla bych vysedávat u lavičky v parku nebo na zahrádce a poslouchat ptáky. Škoda, že spousta důchodců si pořizuje štěňata nebo mladé psy. Ti je pak často buď přežijí nebo jim páníček onemocní a nemůže se o ně starat a oni pak na stará kolena musí do útulku. Jiní už zase nechtějí žádného psíka, protože neví, co bude za 10-15 let a bojí se, aby po nich pejsek nezůstal. Ale vždyť jde přece udělat kompromis. Pokud si vezmou z útulku psíka staršího, riziko, že po nich psík zůstane, je mnohem menší. Navíc udělají moc dobrý skutek. Nevím, kolik času ještě mám, než budu muset za duhový most. Rok? Trošku málo, citím se na víc. Deset let? To už asi ne, ale znám i psy, kteří se dožili 18. Mohla bych tu být ještě takových 5-7 let, pokud mi bude přát zdravíčko, nechci je ale prožít v útulku. Tak co? Nenajde se u vás místo právě pro mojí maličkost? Obrazek Kiki se vzala starší paní jako společnici do bytu.

Ládík a Dag

14. července 2008 v 20:10 | Kačka |  Psí příběhy
O Ládíkovi s Dagem, stáří a lidské sobeckosti</ p>
Eva Treschelová
Ty Dagu, nejde někdo? Cóó? Říkáš něco Ládíku? Ptáám séé, jestli někdo nejde? Aha, tak to řeknu hned a nekřič tak, nejsem hluchej. Né, vůbec, jen trochu nahluchlej, viď? Hele Láďo, nech si toho jo, ty seš zas slepej jak patrona. Kdyby si nekecal Dagu, tak hůř vidím, no a co? Já zas hůř slyším a ty si začínáš! Nezačínám! Začínáš! Ty máš štěstí, že je mezi námi ta zeď, jinak bych ti ukázal! Ty jo? Vždycky sem tě přepral, Dagu, vždycky! Ale dneska by si mě už nepřepral. Vždycky jsem tě přepral! Ale dneska už bys mě nepřepral! Tebe? Vždycky!....

Obrazek
Hele Dagu, my se tu hádáme a oni zatím odešli! Zase si nás nikdo nevzal, to není fér. Vždyť už si vzali i uřvanou Růženu a toho vořecha co kousal, tak proč ne nás? Ládíku, nás už si asi nikdo nevezme, jsme jen dva prašiví dědci, které jejich lidé odkopli, aby se o nás nemuseli starat. Kdo by si nás dobrovolně pověsil na krk? Dagu, ale to přece není fér! Já jsem své lidi miloval, položil bych za ně život! Tak proč ne oni za mě? Proč mi nenechali malý kousek ze svého domu, bych mohl dožít? To nevím, Ládíku, to nevím. Však já bych toho taky moc nepotřeboval.
Viděl si tu babičku co tu byla předevčírem? Jo myslíš tu starou paní jak jsme se jí měli ukázat? Ta by se mi tuze líbila… Ano tu myslím, ale ta nás taky nechce! Prý brzo umřeme a jí by to bylo líto, chce nějakého tak tříletého psa. Cože? Takové štěně odrostlé? Vždyť to jí zase přežije! Jemu snad nebude líto, že ona pro něj brzy umře? Dagu, proč jí to někdo neřekne? No ono je to prý neslušné, říkat někomu, že brzo umře… Aha! Takže, když ona to řekne o nás, nic se neděje, ale kdyby to řekli jí, tak se urazí? Přesně! Ty lidi jsou divní, oni si snad o sobě myslí, že jsou nesmrtelní! Každý přece umřeme a nikdo nevíme, kdy.

Obrazek
Víš ty co, kamaráde? Já kašlu na slušné chování vůči lidem, oni se k nám taky slušně nezachovali… Takže milí lidé, rád bych vám sdělil, že ač si to o sobě myslíte, nejste všemohoucí! Jednoho dne budete staří, jako my. Jednoho dne umřete, jako my! A určitě není vaším snem, aby jste umírali zavření někde v kleci a ostatní o vás říkali: "Kašli na ně, ty brzo umřou…". Ale k tomu musíte své děti vést, musíte je učit, aby měli úctu ke stáří. Tím, že budete odkopávat staré psy nebo jiná zvířata, jako by jste jim říkali, že co je staré je na obtíž a mělo by se to odložit. Nedivte se potom, až skončíte odložení…
Tak počkej Ládíku, teď to trochu zní jako bychom ani o žádné nové pány nestáli. Takže bych to rád uvedl na pravou míru. Pokud nepatříte k výše jmenovaným a chtěli by jste jít příkladem, rádi uvítáme možnost prožít s vámi zbytek našeho života. Pan doktor říkal, že jsme zdraví, jen staří. Já, Dag, jsem ten rezavobílý, prý kříženec špice s jezevčíkem, jsem trochu živější než Ládík. Ten je rezavý, také křížený špic. Trošku hůře vidí a je chudák už trochu zmatený. Přesto by si i on zasloužil nový domov. Já bych snesl i živější ruch v rodině, děti by mi nevadily (pokud by mne ti malí nezbedové netahali celý den za uši atd.), Ládík by však potřeboval starší osamělé majitele. Nepotřebujeme toho moc, jen misku s jídlem, kousek místa na spaní a trochu vašeho času. Čekáme na vás v útulku v Ústí nad Labem www.utulek-ul.cz.
Zdraví vás Dagouš a Ládík
Jé, Dagu, kdo jsou ti lidé co tě hladí? Proč si tak nadšený? A proč ti říkají jiným jménem? Ládíku, starouši, já jsem nejšťastnější pes na světě. To jsou moji majitelé, s nimi jsem prožil převážnou část života. Jenže pak jsem se jim před skoro 2 lety ztratil. Oni mě hledali, ale měli zdravotní potíže, navíc já žil u někoho jiného. Teď jsme se znovu sešli, oni si mě vezmou zpátky domů. Já budu moci dožít doma. Sbohem Ládíku, přeji ti, aby si i ty mohl dožít jinde než v útulku.

Obrazek
Ládík se již bohužel nového domova nedočkal a dne 7.9.2007 v útulku zemřel.

Bela zpívá severu

14. července 2008 v 20:10 | Kačka |  Psí příběhy
Přišla zima. Severní vítr fouká z hor a Bele přináší vůni svobody. Tiskne se k plotu a toužebně kouká do dálky. Moci se tak zase jednou rozběhnout po sněhových pláních... Jen kdyby tady nebyl ten vysoký plot. U tety Liškové to není špatné, to určitě ne. Jídla je dost a má teplý pelíšek. Bela pamatuje časy, kdy k jídlu měla jen to, co našla u popelnic a v noci se třásla zimou v podchodech. Ví dobře, jak včas uhnout před okovanou botou i napřaženou rukou. Dlouho se toulala po ulicích, než se dostala sem. Do útulku k paní Liškové. Vážně je tady docela spokojená. Jen když fouká ten vítr z hor, posedá Belu zvláštní neklid. Tak ráda by běžela k těm horám. Ale ne sama, sama už ne. Chtěla by běžet se svým pánem. S pánem, který by ji měl rád stejně jako ona jeho. S pánem, který by ji hladil, krmil a česal. Bela by se dokázala odvděčit, o to nemusí mít nikdo strach. Je životem protřelá a ví co a jak. Teď ale sedí u plotu a tiše pláče. Její tělo je tady, v útulku, ale její duše se prohání v horách až od obrovských psích tlap létají spršky bílého sněhu.

Bela zaklání hlavu a začíná výt. V tom vytí je všechen žal, všechen smutek a touha. Bela zpívá o bílých zasněžených dálkách, o psích touhách, o lidské lásce i zradě. Bela zpívá o večerech u ohňů, o lesních vůních, o nocích pod širákem kdy vás budí i uspává šumění lesa. Zpívá o toulání, o svobodě i o volání dálek. Zpívá severnímu větru a doufá, že se její zpěv donese daleko, až tam, kde na ni někdo čeká. Až tam, kde je její pán, který sbalí usárnu, zapne přezky a řekne: "Belo, jdeme". Proč mu to jenom tak dlouho trvá? Bela je dávno připravená vyrazit...
Obrazek
Bela je sedmiletá fenka křížence sibiřského haskyho. I pro ni se již podařilo najít domov.

Daneček-Jak jsem našel Terezku aneb najdu i já pořádný domov?

13. července 2008 v 13:09 | Kačka |  Psí příběhy
Jé, nechoďte ke mně tak blízko! Nebo vás kousnu… Proč? Nemám vás rád! Určitě jste zase jen další, co to se mnou nemyslí vážně. Já na vás nejsem zvědavý, je to jasné? No tak dobře, já vám to tedy povím, proč jsem takový: Když jsem byl malé štěně vzal si mě od maminky takový mladý pán. Měl jsem ho moc rád a věřil jsem, že on má rád mě. Ale asi neměl, protože jednou mne odvedl do útulku. Říkal, že mne našel, ale já na něj skákal aby všichni viděli, že ne, že si z nich dělá legraci, že já jsem jeho pes. Nevím, jestli věřili mně nebo jemu, ale každopádně po něm chtěli "občanku" (nevím co to je, ale k jídlu to nebude). On řekl, že jí nemá, že pro ní zajede. Jenže nasedl do auta a já zůstal venku. Čekal jsem kdy mi otevře, ale on nastartoval a ujel. Chtěl jsem běžet za ním, ale nemohl jsem. Moc jsem se bál. Nebyl jsem zvyklý zůstat sám na cizím místě. Pak přiběhli lidé s vodítky a snažili se mě chytit, lákali mě, ale já zalezl pod jiné auto a zůstal jsem tam. Kousal jsem okolo sebe, když se tam někdo natáhnul. Nakonec přinesli takovou tyč. Bál jsem se, že mě s ní praští, ale oni mně na ní chytili. Pak mě zavřeli do kotce, dali mi vodu a jídlo, ale já se s nimi nebavil. Nechtěl jsem je, chtěl jsem domů. Obrazek Nakonec mě to omrzelo, chtěl jsem jít ven a tak jsem se nechal od Terezky uvázat. Bylo to docela fajn, od ní jsem dostal své jméno- Daneček. Chodili jsme spolu ven a taky ještě s Kubíkem a s Evčou. Někdy, když Terezka nepřišla, vzala mě Evča sebou. Měl jsem je obě moc rád a ony mne taky, to jsem poznal. A nemyslete si, že jsem byl jen tak ledajaký útulkový pes. Jel jsem vlakem do Prahy, zúčastnil jsem se Pražského voříška a dostal jsem tam Výbornou (takovou modrou mašličku, nevím na co je…). Taky jsem byl na výstavě v Chlumci a tam jsem našel něco skvělého. Měli tam překážky agility a já i Kubík jsme je skvěle zvládali. Dokonce nás a naše paničky pozvali, ať jezdíme každou neděli trénovat. A tak jsme jezdili. Bylo to moc fajn a šlo mi to… Jednou si mně nějací lidé vzali, ale za týden jsem byl zpátky, že nemají plot a já utíkám. Prý ho kvůli mně stavět nebudou. Pitomci! Stejně jsem k nim nechtěl. Přes kotec jsem na většinu lidí štěkal a vrčel. Jak už jsem řekl, nemám rád dospělé, jsou to "podrazáci" . Děti, to je jiná, ty mám docela rád. Jednou přišla holčička s maminkou a vzaly si mně na procházku. Nakonec si mně odvedly domů a vypadalo to, že budu mít skvělý domov. Braly mně na procházky, staraly se o mně. Měl jsem takový pocit, že bydlíme někde blízko mé "skoropaničky" Evči. Těšil jsem se, že jí někdy potkám, ale pak jsme začali chodit na procházky míň a míň. Začaly mi nadávat, že vrčím venku na lidi i na psy, že jsem blbý pes atd. Poslední dobou mně zavíraly na balkon, nečesaly mně, jen hubovaly. Ale já pořád věřil, že je to jen přechodné, že mně pořád mají rády. Ale neměly. Nedávno, více jak tři roky od doby kdy jsem byl poprvé v útulku, mně tam odvedly zase zpátky. Hádaly se s tou paní, co nás tam vždy krmila a nadávaly jí. Ona mně popadla a řekla ať zmizí, že v útulku mi bude lépe. Taky, že na rozdíl od nich, mě v útulku mají rádi. To mně potěšilo, ale měl jsem strach že už to nebude jako dřív, že už tu nebude ani Terezka ani Evča. Evča přišla a já měl moc velkou radost, okamžitě jsem jí poznal. Skákal jsem radostí a olizoval jí. Ale kde je moje Terezka? Nestalo se jí něco? Tak, kde je? Zapomněla na mě? Jednoho dne s Evčou přišli nějací lidé. Štěkal jsem na ně a vrčel, ale najednou na mne ta holka začala mluvit. Terezka? Ano, byla to ona, poznal jsem jí. Trochu mi holka vyrostla, ale je to ona. Tak teď mám zase konečně všechny pohromadě. Jsem rád, že mám zase "svoje holky". Chybí jen ten pořádný domov. A jak tak na vás koukám, možná nejste tak špatní, ale nevím, jestli vám mohu věřit. Dejte mi čas, zkuste mě poznat. Budu na vás možná přes kotec štěkat a vrčet, ale zlý nejsem. Jen prostě lidem nevěřím. Ale když si mne vezmete ven a párkrát mi hodíte klacek, lehce si mne získáte.

Obrazek

Dan našel svůj nový domov u staršího manželského páru, paní je sportovně založená. Počítají s tím, že Daneček bude potřebovat čas. Celé léto budou společně trávit na chatě

Verunka

13. července 2008 v 13:08 | Kačka |  Psí příběhy
Ahoj lidi, jmenuji se Verunka a jsem, jak o mě říkají tety tady z útulku, nádherně smetanově zbarvená fenečka bígla. Tady v útulku se mám docela dobře, tety se o mě hezky starají, i zdravotně už se cítím dobře a tak, když si sem lidé chodí vybírat nového pejska, dělám na ně smutné oči, že chci k nim domů. Slyšela jsem je říkat: "Bez psa není domov domovem." a já si myslím, že není šťastného psa bez domova. Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že ne každý domov je domovem dobrým. I já měla donedávna domov, ovšem takový, který mě málem stál život. Když jsem byla malé štěňátko, děti mého majitele si se mnou hrály, hýčkaly mě a mazlily se se mnou. Ze všech mých sourozenců jsem jenom já měla srst, o které můj pán říkal, že je jako bílé kafe. Postupně si cizí lidé přicházeli vybírat vždy jednoho z nás, každý se rozplýval nad mým zbarvením, ale pán říkal, že já nejsem na prodej, že se mnou má jiné plány. Nevěděla jsem jaké, ani jsem netušila, proč jsem já tak jiná, cítila jsem se úplně stejně jako moji bratříčci i sestřičky, ale zároveň jsem byla ráda, že zůstanu se svou maminkou a neodnesou si mě ti cizí lidé. Všichni moji sourozenci už odešli a my s maminkou jsme osaměly. Za čas však pán odvezl mou maminku pryč a když se vrátili, byla úplně jiná. Nechtěla už, abych si s ní hrála, abych se k ní každý večer přitulila a stále častěji mě od sebe odháněla. Za pár týdnů se jí narodila nová štěňata a veškerou pozornost a lásku si urvala pro sebe. Ani děti už si se mnou nechtěly hrát, víc se jim líbila ta mrňata. A tak to šlo pořád dál, už jsem ani nevnímala, kolik nových štěňátek maminka přivedla na svět a bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem, aby bylo vše jako dřív, když jsem byla ještě malinká. Čas plynul dál a maminky kožíšek se začal zabarvovat do bíla, nejdříve jen tak nepatrně, tu a tam jí stříbrný chloupek protnul kožich, ale rychle jich přibývalo a i náš pán uznal, že již je maminka stará a další štěňátka už mít nemůže. Maminka se již těšila na krásný důchod, ale nebylo jí ho dopřáno. Jednou ji pán naložil do auta a odvezl pryč. Ptala jsem se hlasitým štěkotem: Kde je? Kam jsi ji odvezl? Proč se nevrátila s tebou?", ale pán mi neodpověděl, jen mi suše oznámil, že zítra jedeme k mému ženichovi, kterého mi vybral. Prý je to velký frajer, tak doufá, že nebudu dělat drahoty a vše půjde, jak má. Druhý den ráno jsme vyjeli, cesta byla dlouhá a já nervózně vyhlížela z okýnka, kam že to jedeme a hlavou mi vrtala otázka: "Co má jít jak má?" Zastavili jsme před velkým statkem a tam už nás vítala cizí paní. Pána pozvala na čaj a koláčky a mě prý ať dá na zahradu, že už tam Beník je. Beník byl opravdu velký fešák, tak jsme si trochu zaskotačili na zahradě a pán mě moc chválil, že jsem hodná holka a i kousek koláčku mi dal. Domů jsme jeli až k večeru a já byla za takový hezký výlet vděčná, dlouho jsem už nikde nebyla. Od té chvíle se o mě pán víc zajímal, dával mi lepší krmení a já byla tak šťastná. Zanedlouho mi začalo růst bříško a v něm jakoby se něco hýbalo. Nevěděla jsem, co to je, ale instinkt mi napovídal, že je vše v pořádku, že se tím nemám znepokojovat. Za čas jsem se stala pyšnou maminkou pěti nádherných štěňátek. A jako správná matka jsem byla ochotná si své děti bránit před kýmkoli. Pán mě vždy zavřel do předsíně a dovolil cizím lidem odnést si postupně všechny moje děti. Smutek mi obsadil psí srdíčko, ale pán nedal jinak, že prý pojedeme za Beníkem a já tam přijdu na jiné myšlenky. A tak se taky stalo. Zase mi začalo růst bříško a já plna očekávání přišla na jiné myšlenky. Těšila jsem se na ta malá stvoření, která přivedu na svět a tak jsem ani nepostřehla, že mi roste nejen bříško, ale i něco na bocích. Štěňata jsem porodila zdravounká a nádherná, ale ta divná věc na bocích nezmizela, naopak. Byla stále větší a větší a pán se pro ni na mě zlobil. Říkal, že tohle jsme si nedomluvili. Když i poslední mrňous náš dům opustil, naložil mě do auta a vezl mě pryč. Bolest už mě natolik přemohla, že jsem se nezmohla na žádný odpor a když mě vysadil u lesa, neměla jsem dost sil na to, abych se ho vydala hledat. Zůstala jsem tam a smířena s osudem čekala, co bude dál. Dlouho jsem čekala v zimě a dešti, a když mě jedna cizí paní chtěla chytit, ani jsem se nebránila a nechala se odvést do neznáma. Nyní už vím, že to nebyla cizí paní, ale přece teta z útulku, která mi zachránila život. Odvezla mě k panu doktorovi, který mi ty divné boule na bocích, on tomu říkal oboustranná velká kýla, odoperoval a dal si velmi záležet. Z tety vyprávění vím, že má operace trvala asi 4 hodiny, ale co by prý pro takovou krasavici neudělal. Po probuzení to moc bolelo, ale den ode dne jsem se cítila lépe a nyní už jsem veselá čiperná holčina jako dřív. Teta si se mnou často povídá, jen jednou se mnou přestala mluvit. To když jsem si po operaci vytrhala stehy, ale už jsem se jí za to omluvila a zase jsme velké kamarádky. Teta hodně čte a když narazí na něco zajímavého o pejscích, hned mi to řekne. Nedávno mi citovala jednu paní, ta prý o nás řekla: "Po tisíce generací psi věří, že budou-li opravdu pozorně naslouchat, jednou přijde den, kdy si osvojí lidskou řeč." A tak i já hledám někoho, komu bych mohla naslouchat a komu bych jako pravá dáma, neboť i v bytě se umím vzorně chovat, dělala společnost. Obrazek Verunka našla nový domov v Karlových Varech. Vzal si ji starší pán, který bydlí se svými dětmi v domku se zahradou..

Fenryovy oči

13. července 2008 v 13:08 | Kačka |  Psí příběhy
Přijeli jsme si pro pejska do útulku v Českých Budějovicích. Vybrali jsme si Baxíka a jak jsme šli k jeho kotci, minuli jsme několik kotců, ve kterých poskakovali a poštěkávali na nás pejsci, ať si vezmeme je. Míjeli jsme i jeden kotec, ve kterém stál a jen tiše koukal Fenryr. Byl to pes sibiřského huskyho. Jen tam stál a upřeně se na nás koukal, ale my jsme okolo něj prošli a nevšímali jsme si ho - čekal na nás přece Bax…
S Baxíkem to byla láska na první pohled a šťatstně jsme si ho vezli domů. A až doma mi došlo, co nám svým tichým pohledem Fenryr říkal: vyprávěl o svém osudu. Strašně moc chtěl být u někoho doma - vždyť to tak dlouho nezažil a dříve to, co měl doma, nebylo zase tak dobré, ale měl své místo a mohl se někde schoulit před zimou. A i když se k němu páník nechoval dobře, tak Fenryr ho miloval do hloubi své duše. Miloval ho tak, jak jenom psi dokážou. A pak ho páník vyhodil, že už se mu nelíbí, ať táhne pryč.
A Fenryr šel, hledal místo, kde by sehnal něco k snědku a nefoukalo mu do kožíšku. Jenže to byl velký pes a lidé se ho báli a odháněli ho. Pak našel místo, kam moc lidí nechodilo a jednou za čas přijelo velké nákladní auto a vysypalo věci, ze kterých se dalo ještě něco sníst. A tam ho po hodně dlouhé době našli lidé.
Byli to hodní lidé, kteří milovali svého pejska, se kterým šli kolem na procházku. Fenryrovi se líbili, tak k nim chtěl jít, ale jejich psík ho odháněl. Odešli a Fenryr zase zůstal sám. Ale co se nestalo - k večeru se tam ti lidé objevili znovu, přinesli mu dobrotu a řekli mu, že ho vezmou na výlet k hodným lidem. Naložili ho do auta a odvezli na místo, kde bylo mnoho jiných psů, ale bylo tam teplo, dostal dobré jídlo a dokonce ho někdy i pohladili.
Dá se říci, že se tam měl dobře. Jenže když viděl, jak ostatní pejsci mizí do nových domovů, chtěl také patřit jenom tomu svému páníčkovi. Jenže páníček nepřicházel a Fenryr to začal všechno vzdávat. Už na nikoho nevrtěl radostně ocáskem, jen zavrtěl konečkem - to aby věděli, že i tak ty přicházející lidi rád vidí. Ale jeho si skutečně nikdo nevšímal, každý ho minul jako my…A on to vzdal, přestal bojovat s nemocí, která ho trápila a 28.3.2006 odešel do psího nebe, odešel tam, po čem tolik toužil - vždy, když chce podrbat na kožíšku se najde ochotná ruka, která ho pohladí, prohání se po krásně zelených loukách a je mu teploučko a už ho vůbec nic netrápí…
A já teď vidím ty jeho oči - hluboké, krásné, smutné. Oči, ve kterých se prolíná utrpení s nadějí - tak to jsou oni, jdou si pro mě? NEJDOU…A zase smutné a hlavně dlouhé čekání.
Nejhorší je, že těch smutných očí je víc, těch nešťastných dušiček a zlomených srdcí. Ale tyhle jedny konkrétní mne strašně moc trápí.
Fenryre, Fenryre - TY TVOJE OČI!!!

Fenryr, pes sibiřského husky, musel být uspán v útulku v Českých Budějovicích pro nádorové onemocnění, které se už nepodařilo léčebně zvládnout... Má vzpomínku na webových stránkách Amira Martiny Pohorské http://www.volny.cz/utulek.amira

Albínina prosba o pomoc

13. července 2008 v 13:07 | Kačka |  Psí příběhy
Jsem Albína, dvouletá dalmatinka s krásnými puntíky. Za svůj krátký život jsem již poznala, že ne každému a člověku se dá věřit. Můj kamarád z útulku, Antar, mi sice pořád říká, že se lidí nemusím bát, ale já vím svoje.
Antar je dobrodruh, světem protřelý. Prý se někde potuloval a lidi dobře zná. On už je umí odhadnout.

Ale já? Já bych se ve světě ztratila. Pořád nevím, co od těch lidí můžu čekat. Pohladí mě ta ruka, co se ke mě natahuje, nebo mě uhodí ? Jak to mám poznat ?


Tak jsem radši pořád ve střehu, nevím, co bude. To našinci, ti jsou jiní. Takový pes, když zavrčí, tak je jasné, že je zle, když ale zavrtí ocáskem, tak nikdy nekousne.
Nedávno mě chtěl jeden člověk pohladit, tedy já jsem si myslela, že mě chce pohladit. Natáhl po mě ruku a - buch! Dal mi ránu až jsem se otřásla. Nevím proč, nic jsem mu neudělala. Moc to bolelo a tak mě to vyděsilo, že jsem se třásla ještě druhý den. Lidi jsou divní. Antar nechápe, proč jim nevěřím, ale já vím svoje.
V útulku jsem krátce, trochu se tu bojím. Choulím se v koutě a čekám. Čekám na paničku, které můžu věřit, že ruka, kterou ke mě natahuje, mě pohladí, podá mi piškotek, podrbe za ouškem A já tu ruku olíznu, aby panička taky věděla, že i já ji mám moc ráda. My pejsci neumíme lhát a přetvařovat se. Proč jsou lidi jiní? Zeptám se Antara, ten to bude určitě vědět.


Už se tu na mě přišla podívat jedna paní. Maruška jí říkala, že jsem nedůvěřivá a že se potřebuji navázat na někoho, komu budu věřit. Jak to ta Maruška poznala, ona snad umí číst ve psí duši? Ano, já si moc přeju paničku, která mě bude mít ráda, která mi nebude ubližovat a které můžu věřit.

Antar říkal, že takoví lidé prý taky jsou, ale je jich málo. Ještě, že je tu Antar se mnou, je veselý a je s ním legrace. Alespoň se tolik nebojím. A třeba si pro mě panička přijde.
Když je mi moc smutno, tak mi Antar vypráví o tom, jaké to je, mít někoho, kdo ho má rád. Prý už to poznal. Tak si tu spolu povídáme a čekáme na toho svého páníčka, a Antar říkal, že určitě přijde. Antar je starší a chytřejší, tak já mu věřím. Páníček určitě přijde. Jenom aby věděl, kde nás má hledat. Jsme tady.
Albína byla obyvatelkou útulku Cheb http://www.utulek-cheb.estranky.cz
Její prosba nezůstala oslyšena, po pouhém jednom dni po uveřejnění si pro ni přijel mladý manželský pár s tříletým synkem a adoptoval si ji

Betynka

13. července 2008 v 13:07 | Kačka |  Psí příběhy
Narodila jsem se mamince Julince, která sloužila u jednoho myslivce. Bydleli jsme na hájence u lesa, hned vedle řeky. Bylo tam nádherně. Měla jsem ještě sestřičku Belinku. S mámou a s Belinkou jsme každé ráno chodily plavat. Tedy máma plavala, my jsme na kraji řeky lovily z vody stříbrné kamínky, honily se po mělčině a někdy jsme se pokoušely lovit rybky. Na břehu jsme stopovaly srny, které sem v noci chodily pít a máma se smála našim nemotorným pokusům. Bylo to krásné léto.
Když mi bylo osm týdnů, přišla k nám návštěva. Nějaký starý pán. Krásně voněl tabákem a ještě něčím zvláštním. Vzal mě do náruče a šimral mě svými dlouhými bílými vousy. Okusovala jsem je a on se tomu smál. Tak krásně se smál. Od té chvíle to byl můj pán. Odnesl mě s sebou, do domku na vesnici, kde nás už čekala jeho žena. Moje nová panička. Hned mi nachystala plnou misku masíčka. A od té doby ji chystala pořád a pořád a pořád. Až se na ni páneček kolikrát zlobil, že moc tloustnu. Bral mě do lesa a k vodě. Házel mi aportky a já mu je neúnavně nosila zpátky.
Večer jsme pak spolu sedávali na skále nad vesnicí, pozorovali ptáky nad lesem a děda mi vyprávěl. O svém životě, o lásce, o zvířatech a taky o německém ohaři Brokovi. To byl prý můj předchůdce. Já stejně nevím, co to je, ale moc krásně se to poslouchalo. Ze začátku s námi chodila i panička. Pak ale stále častěji zůstávala doma. Nakonec odjela. Děda za ní jezdil do města a pokaždé když se vrátil, byl načichlý takovým divným pachem. Při našich sedánkách na skalní vyhlídce stále častěji mluvil o babičce. "Je nemocná, Betynko, víš?" říkával.
Jednou se z návštěvy u babičky vrátil moc pozdě. Už jsem měla strach, že na mě zapomněl a že tady zůstanu sama. Seděla jsem za dveřmi a plakala. Můj dědeček se vrátil domů a taky plakal. Sklonil se ke mně a jeho slzy mi kanuly do srsti. "Už nikdy nepřijde, Betynko, už nikdy". Vlezla jsem mu na klín, jako když jsem byla ještě štěně a plakali jsme spolu. Časem to trochu přebolelo. Dál jsme chodili na skálu i k rybníku. Jenom jídlo mi teď chystal děda. Nevařil tak dobře jako babička, ale jíst se to dalo.
Jenže děda už nebyl jako dřív. Pořád vzpomínal na babičku a s každou tou vzpomínkou jako by ztrácel jiskru. Na podzim začal děda zase jezdit pryč a vracel se načichlý stejným pachem jako tenkrát, když jezdil za babičkou. Někdy býval pryč i několik dní. To mě chodila krmit sousedka. Bývalo mi bez dědy moc smutno. Sedávala jsem u branky a hlídala náš domeček. Musím mít přece všechno v pořádku, až se děda vrátí. Když přijel, měla jsem takovou radost! Skákala jsem mu až k hlavě a okusovala mu vousy. To ho vždycky rozesmálo.
Dneska byl děda ale moc smutný. Večer jsme šli na naši skálu. Byla jsem šťastná, běhala jsem kolem dědy, nosila mu klacíčky a z radosti jsem štěkala na všechno kolem. Proč jde ale děda tak pomalu? Na kopec tak tak vylezl. Ke konci jsem ho dokonce musela táhnout. Nahoře si vyčerpaně sedl do trávy a do vousů mu stékaly slzy. To není možné, můj děda přece nikdy nebrečí. Co se děje? Byla jsem zmatená. Přitáhl si mě k sobě, polk slzy a šeptal mi do ucha: "Dneska jsme tady naposled Betynko. Nedokážu se už o tebe postarat. A o sebe taky ne. Odstěhuju se do města k dceři". Byla jsem trošku smutná, že přijdeme o náš domeček, ale pak jsem si řekla: "No co, tak půjdeme do města. Hlavně, že budeme spolu." Ale bylo to úplně jinak.
Druhý den přijela dědova dcera se svým mužem. Znala jsem je oba, ale moc ráda jsem je neměla. Oni mě taky ne. Sbalili dědovi všechny věci a naložili je do auta. Když chtěl děda naložit můj pelíšek, vykřikla ta protivná holka: "Zbláznil ses tati? Co s ohařem ve městě?!" Když viděla, jak děda posmutněl, dodala : "Neboj, Milan jí už našel nového majitele. Bude se mít dobře". Tiskla jsem se k dědovi, nechtěla jsem jít od něj pryč. A děda potřetí v životě plakal. Držel moji hlavu v náručí a říkal mi: "Buď tam hodná Betynko, nedělej mi ostudu." Lízala jsem jeho slzy a slibovala, že ostudu mu nikdy nikdy nikdy neudělám. Pak mě Milan uvázal na vodítko a odvedl mě pryč.
Nešli jsme ale k novému majiteli. jak sliboval. Odvedl mě do psího útulku. K tetě Liškové. Už dva roky tady čekám. Vyhlížím svého dědu. Nebo toho nového pána, co o něm mluvil Milan. Vyhlížím někoho, kdo by mě vzal k vodě. Občas jdeme s tetou Liškovou, ale to není ono. Má nás pejsků moc a nemůže se mi tak věnovat. Já bych chtěla někoho jen pro sebe. Chtěla bych opět svého pána. Nevíte o nějakém? Určitě bych tam nezlobila, nemůžu přece udělat dědovi ostudu.
Betynka čeká v útulku Srbce: http://www.srbce.estranky.cz a bude čekat asi marně, protože přestože má paní přes 60 psů, odmítla Betynku zájemci vydat, že je tam zvyklá :-(

Příběh Adélky

13. července 2008 v 13:06 | Kačka |  Psí příběhy
Ahoj, kdo jsi a jak jsi se sem dostal ty? Neboj, tady je to fajn, nemusíš se bát. Jen lidé tu nejsou a to mi trochu vadí, protože ty já mám moc ráda, ale jen ty hodné a bohužel skoro každý z nás poznal, že existují i lidé zlí. Co? Že nevíš, kam jsi se to dostal? Tohle je přece psí nebe, sem přijdou všichni pejsci, kteří už svou pouť po zemi skončili a tady už je nic špatného nemůže potkat. Neboj, uvidíš, že se ti tu bude líbit. A až se tu trochu rozkoukáš, ukážu ti kouzelné zrcadlo, kde můžeš pozorovat svoje lidi, jak se jim daří tam dole na zemi. Také tam chodím a koukám, co je v mé rodině nového a jak se všichni mají. Tak se posaď a já ti povím svůj příběh a pak ty mi zase prozradíš ten tvůj.

Jmenuji se Adélka, ne vždy jsem sice nesla toto jméno, ale ze všech jmen ho mám nejraději, říkala mi tak totiž moje poslední panička. Narodila jsem se mamince křížence a mým tatínkem byl křížený kokršpaněl, víc nevím, maminka mi toho moc o mých předcích neřekla. Z maminčina pelíšku si mě, řekla bych, snad příliš brzo, odnesli lidé, kteří říkali, že jsem teď jejich nový pejsek. Nevěděla jsem, co si mám o tom všem myslet, ale když jim maminka dovolila si mě odnést, určitě se mi nic zlého nemůže stát. Bylo to u nich docela fajn, chodili jsme na procházky a vždy bylo v misce něco dobrého k snědku. Jednoho dne mi ale řekli, že už s nimi nemůžu dál bydlet, prý budou mít miminko a mají strach, abych mu neublížila. No, chápeš to? Já a ublížit?A tak jsem jen čekala, co se mnou bude dál. Nedopadlo to tak zle v porovnání s tím, co mi tady vyprávěli ostatní pejsci, se kterými jsem už tady také mluvila. Mohli mě přivázat v lese ke stromu, nebo vyhodit z auta či nechat utratit. Ale oni nebyli tak zlí, jen mi nevěřili, že bych nedokázala ublížit.
A tak mě jednoho dne odvezli k staré paní, která pejsky milovala, a nechali mě tam. Říkáš, že to mohlo být fajn? Ano to by mohlo, ale byla jsem už patnáctý pejsek v pořadí, kterého si stařenka ubytovala ve svém malém domečku. A to jsem ještě nebyla poslední, během života u stařenky přišlo mezi nás ještě dalších čtrnáct pejsků. Občas jsme neměli, co jíst, tak stařenka došla na zahrádku, sesbírala popadané švestky a jablka a tím nás chtěla zasytit. Stále častěji jsme měli hlad a tak jsme na stařenku volali, ať už nás nakrmí. Našeho volání si brzy všimli lidé z okolí a tak se náš život rozhodli nasměrovat jiným směrem.

Jednoho dne přijela 4 auta, vystoupilo plno lidí a dali se se stařenkou do řeči. Neslyšeli jsme, co jí říkali, ale ona pak přišla a roztřeseným hlasem se slzami v očích nám říkala, že máme být hodní, že si nás ti cizí lidé odvezou s sebou. "Co se to jen děje?" ptali jsem se sebe navzájem, ale nikdo nevěděl. Rozdělili nás na 4 skupiny a odváželi pryč. Dostala jsem se tak spolu se svými kamarády do divného domu, kde už byli nějací cizí psíci a ti nám potom také vysvětlili, že toto je útulek a že tady budeme do té doby, než si nás najde nějaký nový páníček. A tak jsem čekala a čekala a žádný páníček si pro mě nešel. A tak plynul den za dnem a stále nic. Až jednou ke mně přišla naše ošetřovatelka a já už si myslela, že mi jde říct, že se přeci jen někdo našel, kdo mě bude mít rád. Koukám na ni a hltám každé její slovo. Ale co to říká? Kam že to pojedu? Já přece chci páníčka! Tak zase nic. Pojedu do jiného útulku, pryč od známých pejsků. Co mě tam asi čeká? Ale stále doufám v toho svého nového páníčka. V tom jiném útulku už udali všechny moje kamarády od stařenky, tak prý tam mám větší šanci na umístění do nové rodiny. A tak jsem se dostala do Polné.

Paní Lenka, tu jsem měla moc ráda, chodila mě drbat za ouškem a vždy si se mnou hezky povídala, když nás přišla vyvenčit a donést nám jídlo, mi při jedné procházce řekla, že si mám sednout a usmívat se. Prý mě vyfotí a dají mou fotku na nějaký internet, aby si mě ten můj vysněný páníček mohl snáze najít. Nevím sice, co to ten internet je, ale věřila jsem jí a tak jsem nahodila ten nejhezčí úsměv a koukla do fotoaparátu svýma smutnýma očima a jako bych říkala: "Páníčku, už si mě tu vyzvedni, čekám tu na tebe!"

A zase utíkal den po dni, jeden jako druhý a já už přestávala doufat, že někdy budu mít svůj domov. Až jednoho dne přišla Lenka, podívala se na mě, pohladila mě po mé bílé hvězdě na hlavě a řekla: "Tak. Adélko, možná se přece jen toho domova dočkáš. Zítra se na tebe přijedou podívat lidé, kterým se moc líbíš. Mají už jednoho pejska, tak když s ním budeš dobře vycházet, chtěli by si tě adoptovat." No co ti mám povídat, nemohla jsem dočkat, představovala jsem si je, jací asi budou a jestli se mi u nich bude líbit. Rozednilo se a já začala vyhlížet svou potencionální rodinu. Přijeli, měli s sebou fenku Elišu a já dělala, co jsem mohla, abych se jim zalíbila. A představ si, klaplo to a já jela do nového domova.

Doma jsem dostala pelíšek, misku s také nějaké hračky. Moje nová sestra Eliša mi vysvětlila, jak to doma chodí, kdy musím být doma sama a proč a také mi představila spoustu nových kamarádů a bratránka labradora Arta. Chodili jsme na dlouhé procházky, při kterých jsme se všichni pěkně vyblbli a pak doma padli únavou. Koupali jsem se a prali se spolu, ale jen tak jako, ze srandy. Občas nás panička okřikovala, to když už jsme řádili moc, ale já vím, že byla šťastná, jak jsme se spolu hezky skamarádili a jak nám to spolu sluší.

Musela jsem se naučit i spoustu nového, třeba jako, že nesmím chodit do silnice, že mám přijít když mě panička volá, také ty granule mi zprvu moc nechutnaly, ale pak jsem zjistila, že jsou vcelku dobré a zase bych je papala pořád. No prostě jsme byli všichni moc šťastní. V mém osudu ale nebylo psáno, že takto už to má být navěky. Při jedné procházce jsem se polekala petardy a běžela, seč mi síly stačily. a najednou koukám, panička s Eli nikde. Tak jsem se vyděsila ještě víc a běžela za jediným světlem, které jsem uviděla. A pak už jsme jenom slyšela paničku, jak ne mě volá jakoby z dálky. Vzala mě do náručí a běžela se mnou pryč a stále jsem jí slyšela jak opakuje: "Adélko moje, vydrž. srazilo tě auto, ale ty jsi holka statečná, ty to zvládneš" Bolest hlavy ale začala najednou ustupovat a já se dostala sem, do psího nebe. A tak tu jsem spolu s dalšími pejsky a nyní i s tebou a dohlížím na svou rodinu odsud. Tak to byl můj příběh a jestli chceš, ráda si teď vyslechnu ten tvůj.

Čekanka

13. července 2008 v 13:05 | Kačka |  Psí příběhy
Mgr. Dana Bočková
Fenka německého ovčáka Aida po celý den neklidně pobíhala po dvoře, kňučela a pokoušela se vyhrabat si na různých místech nory. Byla to již starší, zkušená fenka a věděla, že bolest v kříži a v bříšku ohlašuje, že se na svět chystají její štěňátka a tak se snažila ještě na poslední chvíli připravit vše, co jí velely instinkty dobré mámy. Během větrné noci porodila dvě štěňátka - Čekanku a Cézara a a s láskou je olizovala, dávala jim pít a zahřívala je. Byl to pro ni opravdu velmi namáhavý den a tak není divu, že když zjistila, že štěňátkům již nic nechybí, vyčerpaná na chvíli usnula, takže propásla psí sudičku, které přišla štěňátkům předpovědět jejich osud. Psí sudička, víla Sulika byla krásná a moudrá fenka perského chrta, které zářily oči jako hvězdy na nebi. Něžně spočinula vševědoucím pohledem na štěňátkách a začala věštit Cézarovi:
"Vyrosteš v mohutného a silného psa, před kterým se bude třást každý pejsek v okolí a budeš věrně hlídat dům své rodiny, dokud budeš živ. Tvůj pán bude mít syna a dceru, kteří tě budou milovat a staneš se nerozlučným partnerem jejich her a procházek. Vše nasvědčuje tomu, že jsi zrozencem na šťastné psí hvězdě Sírius."
Poté obrátila svou pozornost k Čekance a povzdechla si: "Tvůj osud bude tak těžký, že by zaplnil život několika psů. Budeš střídat majitele a někteří budou dobří a jiní ne. Ale tak, jako ve škebli, kterou uvnitř dráždí zrnko písku, pozvolna roste perla nevšední krásy, tebe nezlomí žádné útrapy a pozvolna se změníš v psího anděla, který bude mít velmi důležité poslání."
Pak si Sulika povzdechla, jemně obě štěňata olízla a zmizela. Měla ten den hodně práce, bylo počátkem jara, kdy se rodí hodně psích dětiček a všem musela určit osud.
Obrazek
Štěňátka rostla, sílila, Aida se o ně vzorně starala. Byla už chudinka, celá od nich okousaná, ale trpělivě snášela všechny drsné hrátky, které štěňátka vymyslela. Když jim byly dva měsíce, přišel si pro Cézara tatínek s holčičkou a chlapcem, kteří se do pejska na první pohled zamilovali a odvezli si ho sebou. Pro Čekanku si přišla asi dvanáctiletá holčička Linda, která slibovala, jak se o ní bude hezky starat a opravdu si to tehdy myslela a štěně si odnesla s sebou domů.
Obrazek
Maminka Lindy nebyla nadšena loužičkami a hromádkami, které štěňátko neustále vyrábělo po bytě, Lindě se uklízet po pejskovi ošklivilo a když se Čekanka mezi jejími kamarádkami okoukala a utichl nadšený jásot nad tím, jak je štěně roztomilé, začala zjišťovat, že je pejsek vlastně velmi nepohodlný a nemůže se s ním ani na návštěvu za kamarádkami, ani do kina. Doma se kvůli pejskovi často křičelo, až jednoho dne Lindin tatínek naložil fenečku do auta a odvezl k babičce na vesnici.
Obrazek
Babička byla už stará, ale velmi laskavá žena. Mnoho toho neměla, ale vždy se s Čekankou rozdělila, občas se i uskrovnila a koupila jí nějaké psí pochoutky. Ve dne spolu s Čekankou obhospodařovaly zahradu a večer sedávaly spolu na zápraží, babička fenku hladila po hlavě a dívaly se spolu, jak zapadá slunce a na starém jalovci se ukládají ke spánku ukřičení rorýsi. V noci Čekanka osaměla na dvorku a sledovala sousedovic kočky, jak se vrací z nočních toulek, poslouchala, jak z nedaleké rokle tlučou mufloni rohy při svých šarvátkách a občas vyštěkla na opozdilce, vracejícího se vrávoravým krokem z hospody kolem babiččina domečku, aby všichni věděli, že tu je a je ochotna babičku hlídat do posledního dechu.
Uplynulo pár let a Čekanka svou babičku vídávala čím dál tím méně často, stařenka již nemohla na nohy a pejska občas krmili sousedi, pokud si vzpomněli, až jednou se před babiččiným domkem objevilo auto a odvezlo babičku do domova pro staré lidi, kde se o ní staraly sestřičky, ale pejska si s sebou vzít nemohla.
Čekance bylo smutno, bála se, měla hlad a někdy i žízeň. Stávala u plotu a teskně kňučela, aby svou paničku přivolala, ale nikdo nešel. Čekanka se tedy vydala babičce naproti, ale nevěděla kam. Proběhla roklí i sousedním lesem, kožich měla zakrátko plný šlahounů z ostružiní a kudlibabek z lopuchu, takže srst se jí zamotala a spekla do nevzhledných koláčů a když potkala ještě několik toulavých pejsků, od kterých chytla blešky, měla pocit, že má kůži v jednom ohni a drbala se a drbala.
Obrazek
Zbytky jídla nacházela občas u popelnic nebo na skládce, ale bylo toho tak málo, že za chvíli připomínala spíš chodící kostru. Často se na skládku za vesnicí vracívala, aby zkontrolovala, jestli se nenajde aspoň nějaký kousek starého rohlíku nebo kostička a cestou míjela zahradnictví, jehož majitel si jí povšiml a napadlo ho, že by se mu vlastně hlídací pes hodil.
Obrazek
Nalákal dobromyslnou a hladovou fenečku do zahradnictví za plot a zavřel ji tam. Čekanka byla celý den v kotci, když do zahradnictví chodili lidé kupovat stromky a kytičky a aby neměl majitel ostudu, vyčesal ji a vykoupal, dostávala nažrat a v noci ji pouštěl hlídat. Fenečka už netrpěla hladem, ale bylo jí moc smutno, nikdo se s ní nepomazlil, nepromluvil na ni, nikdo nezachrastil obojkem a nevzal ji ven na procházku. Zahradnictví bylo daleko od lesa, takže Čekanka už v noci nemohla slýchat z rokle muflony a srnce, jak byla zvyklá, dokonce ani kočky tamtudy nechodily a fenka často smutně a teskně vyla, aby přivolala svou lidskou smečku. Nikdo však nepřicházel a dny byly šedivé, těžké a nudné. Čekanka zesmutněla a otupěla, spávala stočená do klubíčka ve špinavém kotci a už přestala doufat, že ji v životě čeká něco dobrého. Občas k ní ve snech přicházela psí sudička Sulika a šeptala jí ve psí řeči, ať vydrží, že na světě bude zase dobře a že ji čeká velký úkol a musí být hodně silná.
Tak uplynulo několik let a Čekance se překulil desátý rok života, což je u pejsků už věk úctyhodný. Navíc jí začalo něco divného vyrůstat na bříšku a když už to bylo větší, všiml si toho i její majitel a usoudil, že otupělá a nemocná fenka už se mu nevyplatí. Naložil ji do auta a vyvezl několik kilometrů za vesnici do lesa, kde ji bezcitně vysadil a ujel. Stará fenka se ani nesnažila za autem běžet, věděla, že je to marné a lhostejný majitel jí ani nijak nechyběl. Přijala opět svůj tulácký osud a začala si shánět potravu, jak se dalo. Potulovala se sama a jindy o kus sousta musela bojovat i s jinými toulavými pejsky, kteří jí někdy dělali společnost.
Zanedlouho ji našel bezdomovec, který si ji vzal do svého doupěte, aby ho zahřívala, někdy s ní chodil žebrat a občas jí dával nažrat. Někdy si s ní povídal a byl hodný a hladil ji, ale někdy se opil a úplně zapomněl, že má Čekanku s sebou a klidně ji někde ponechal. Protože se lidi velkého pejska báli, když s ní chodil žebrat po vesnici, nasazoval jí košík. Tak došel jednou opět do krámu do Nové Olešné, kde se opil a odešel zadem tak, že tam fenku zanechal čekat. Čekanka na něj věrně čekala s košíkem na tlamičce celé dva dny. Nikdo z lidí, co ji před krámem ve vesnici viděli, jí nedal ani najíst, ani napít, ve dne bylo horko a v noci zima, až se fenka zhroutila.
Tehdy pro ni přijeli z útulku v Malém Jeníkově a odvezli si ji s sebou. Psí pan doktor jí nedával příliš velkou naději na přežití, ale pod laskavýma rukama žen z útulku a na dobré stravě Čekanka pomalu začínala pookřávat. Srst se jí začala zase lesknout díky vitamínům a dobrému masu, co dostávala, vrátila se jí chuť k jídlu a ráda začala chodit s novými paničkami na procházku a nadšeně se mazlila a užívala si lidské pozornosti.
Obrazek
Jedné noci se jí opět zjevila Sulika a pravila k ní: "Čekanko, teď ti konečně mohu říci o tvém velkém úkolu, pro který ses zrodila. Díky všem útrapám se z tebe stal psí anděl, který je nadán velikým klidem a působí na okolní pejsky jako pohlazení. Nemusíš ani nic říkat ve psí řeči, když přijdou další pejsci do útulku, i kdyby to byli seběvětší rváči a kousalové, při pohledu na tebe uvidí psího anděla, pak pochopí, že jsou v dobrých rukách a uklidní se, přestanou kousat a zlobit a díky tomu najdou nové, laskavé páníčky."
Obrazek
Sulika domluvila a rozplynula se, Čekanka jí na pozdrav ze spánku zamávala ocasem a tak, jak psí víla řekla, se taky stalo. Čekanka byla průvodcem a těšitelem vyděšených a kousavých pejsků, co je život zavál do útulku a nikdo jí neskřivil ani chlup. Za celou dobu se nikdy nemusela s nikým prát, nikdo si na ni nedovolil ani zavrčet a všichni pejsci v její společnosti se cítili dobře a uvolněně a díky tomu tito pejsci brzy nacházeli nové a lepší domovy, než z jakých je lidé vyhnali. S Čekankou se cítili krásně děti i dospělí lidé, každý, kdo si ji pohladil prožil dobrou náladu a klid a uvědomil si, že je aspoň malou chvíli pod ochrannými křídly psího anděla a nemusí se ničeho bát.
Když se nachýlil její čas ke konci, přijel doktor a píchl jí injekci proti bolesti, věděl, že jí jinak nemusí pomáhat s odchodem, Čekanka umřela sama a bez bolestí, ve spánku, smířena se světem a oproštěna od všeho trápení, v kruhu lidí a pejsků, které měla moc ráda. Na cestu do psího nebe ji rozkvetlo poupě rudé růžičky, která stála ve váze na stole.
Čekanka pocházela z útulku Malý Jeníkov http://www.utulekmalyjenikov.estranky.cz

Hlídačka Nina

13. července 2008 v 13:04 | Kačka |  Psí příběhy
Přišla jsem na svět na statku na středním Slovensku. Moje maminka, německá ovčačka Kelly, žila celý život v kotci a na noc ji pouštěli hlídat dvoreček. Statek byl postavený na opuštěném místě u lesa, maminka při každém zašustění napnula uši a pak štěkotem dávala liškám, srnkám, divočákům a zajícům na vědomí, že tohle je její území a bude si ho bránit. Tak ráda by se někdy podívala za plot a přiložila nos k zemi, nasála desítky opojných pachů kořeněné půdy a všech obyvatelů, kteří po ní chodili a v ní bydleli, našla si ve třpytící rose čerstvou stopu a pustila se po ní se stoupajícím vzrušením, aby dohonila toho, kdo ji vytvořil a přiměla ho k báječné honičce. Občas vídala svého pána, jak si bere přes rameno flintu a mizí do lesa. Teskně za ním hleděla a kňučením mu vždy dávala na vědomí svou touhu ho provázet, slibovala mu poslušnost a pomoc. Viděla, že pán z lesa občas nosí nehybné zajíce, kuny a lišky a někdy se vracel i pro auto, aby dopravil domů divoké prase nebo srnku. Kelly věděla, jak by mu mohly být prospěšné její rychlé nohy a skvělý čich a snažila se mu to všemožně dát po psím na vědomí, ale sedlák jí nerozuměl nebo byl jiného názoru a na lov chodil vždy sám bez psa.
Sedlákovy děti si dlouho přály štěňata a sedlák usoudil, že jedno nebo dvě štěňata by rozhodně mohl využít, proto jednoho dne vypustil štěstím tančící Kelly z kotce, kde se brodila výkaly, ostříkal jí nohy hadicí, naložil do traktoru a vyrazil za ženichem, německým ovčákem Bredem. Kelly se ho zpočátku bála, ale pes jí dával tak okatě najevo své sympatie a přízeň, že se brzy nechala zlákat ke vzrušující kočkované a milostným hrátkám.
Za nějaký čas jsem jedné březnové noci v boudě Kellyina kotce přišla na svět já, mé dvě sestřičky a dva bratříčci, malá, bezbranná, chlupatá, kňučící stvořeníčka. Kelly byla vzorná máma, zahřívala nás, kojila a nedovolila nikomu cizímu, aby se kotci byť jen přiblížil. Když jsme byli starší, začala nám dokonce vyvrhovat potravu po vzoru svých vlčích předků. Když přišly sedlákovy děti, jejich otec nás vyndal ze špinavého kotce, kde jsme se mohli pouze hrabat v bahně a výkalech, do kterých jsme zapadali někdy až po bříško a dováděli jsme s dětmi na měkoučké jarní travičce. Hledali jsme klacíky a horečně je hryzali, ve snaze zmírnit nesnesitelné svědění, které nám působily rostoucí zoubky. Život byl tehdy tak krásný a vzrušující! Máma nám dopřávala potravu, teplo a bezpečí a sourozenci vymýšleli stovky rošťáren, se kterými dny tak rychle uplývaly.
Brzy se začali k našemu kotci trousit cizí lidé a prohlížet si nás a nedali se zahnat ani ostražitě hlídající Kelly, které se vůbec nelíbili. Sedlák vcházel do kotce a vynášel mne, mé sestřičky a bratříčky a cizí lidé si s námi hráli, dívali se nám na zoubky, chrastili klíči, které házeli na zem, pozorujíc, co budeme dělat a otáčeli nás a zkoumali naše bříška. Jednomu mladému muži jsem se zalíbila já, takže už jsem se nevrátila zpět do kotce k ostatním, ale strčil mne do nějakého prostoru, slyšela jsem zarachotit zip a obklopila mne černá tma, odnášel mne někam pryč ve staré tašce z umělé kůže. Bylo mi úzko a měla jsem strach, kňučením a štěkáním jsem volala Kelly a své sourozence a slyšela maminku, jak štěká. Taška se mnou houpala a Kellyino štěkání postupně sláblo. Taška se najednou prudce zhoupla a dopadla na měkké místo, za chvíli to tam začalo divně bručet přes malé mezírky v zipu ke mně zavanul ostrý a nepříjemný pach, hrkalo to a třáslo se mnou. Chvíli jsem ještě hlasitě protestovala, ale pak jsem usnula a probudil mne až zvuk otevírajícího se zipu.
Můj nový pán mne vyndal z tašky a postavil na zem, roztřeseně jsem popoběhla, vyčůrala se na zem a rozhlédla se, kdeže to jsem. Uviděla jsem velký oplocený pozemek plný aut a velkou kůlnu. K jednomu autu mne můj pán zavedl a řekl mi: "Lexo, tohle bude teď tvá bouda." Auto bylo bez dveří, na sedačku jsem se ještě sama nedokázala vyškrábat, tak jsem se stulila na podlaze a usnula. Bylo mi zima a smutno. Ráno jsem se dala do prozkoumávání celého prostoru. Bylo tam tolik krásných prolézaček a schovávaček pod auty a v nich, vzpomínala jsem na své bratříčky a sestřičky a litovala, že tu nejsou. Jak báječně by se nám tu hrálo!
Můj pán občas přicházel za mnou a hrál si se mnou - házel mi klacíky a míčky. Koupil mi malý oboječek a dal mi ho na krk. Nebylo to příjemné, cítila jsem svírání a tíhu a obojek mne taky zpočátku svědil. Snažila jsem se ho zbavit válením se po zemi, drbáním, ale obojek držel jako přibitý a když jsem se drbala zadníma nohama, protivně mi chrastil do ucha. Pán se mi smál a připnul mne na vodítko a táhnul za sebou. Než jsem pochopila, že mne nechce uškrtit, bránila jsem se, sedla si na zadek a odmítala se pohnout, pán se zastavil a začal mne lákat na pochoutku v ruce, které se nedalo odolat. Než jsem pochopila, jak se mám na vodítku pohybovat, byla jsem celá uvláčená a usmýkaná, ale pak se mi to začalo líbit. Věděla jsem, že vodítko znamená procházku do lesů, kde neucítím ze země benzín a olej, ale ty báječné stopy, po kterých tak toužila má maminka.
Když jsem pak na pozemku s auty opět osaměla, pozorovala jsem ruch okolo. Do kůlny někdy přijížděla nová auta a pak se ozývaly pronikavé zvuky broušení, bouchání a pilování a na zahradu za mnou pak nosil pán už jen kusy toho auta. Některé pečlivě zakrýval nebo vkládal do kufrů ostatních aut, jiné kusy nechával jen tak povalovat tam, kde bylo místo. Přikázal mi, abych je hlídala a já se o to opravdu svědomitě snažila. Brzy jsem se stala stejně neúplatnou a ostražitou hlídačkou, jako byla moje maminka Kelly. Můj pán byl na mne opravdu pyšný. Když měl volnou chvíli, přicházel za mnou a cvičil se mnou povely poslušnosti, házel aporty a drbal mne za ušima. Zbožňovala jsem ho a těšila se na každou chvíli, kdy jsem mohla být s ním. Věděla jsem, že je osamělý stejně jako já a vážila jsem si důvěry, kterou vkládal ve mně, když mi v noci celý pozemek svěřoval na hlídání. Poctivě jsem ho obíhala a štěkala na každého, kdo procházel kolem.
Jednoho dne však přijelo auto, ze kterého vyskákali podivní muži celí v černém, rozkopli dveře kůlny, křičeli a mířili na mého páníčka zbraněmi, pak mu zkroutili ruce za záda, něco zachrastilo a cvaklo, nacpali ho do auta a odvezli pryč. Jeden z nich přišel ke plotu, kde jsem štěkala já a snažila se je zahnat, seč mi hlas stačil, namířil na mne narkotizační pušku a pak jsem ucítila píchnutí v boku a pak už si nic nepamatuji. Probudila jsem se v karanténním kotci policejní stanice. Kolem mne v různých kotcích byli ubytováni jiní psi, přes den štěkali, prali se nebo jen tak různě polehávali a drbali si blechy v kožiších. Někdy večer přicházel podivně vonící muž, kterého se všichni psi báli, někteří se ježili a štěkali na něj, jiní se schovávali za boudami. Vždy si vybral jednoho psa, který tam již byl nejdéle a někam ho odváděl, všichni jsme cítili velký strach, pak se ozvala jen rána z pistole a někdy zakňučení a pes už se mezi nás nikdy nevrátil.
Ráno k nám přicházel jeden muž uklidit a nakrmit nás a občas někdo cizí přišel a nějakého z nás si vybral a odvedl. Všichni k němu prostrkávali packy a čumáky pletivem a všemožně se snažili na sebe upozornit. Věděli jsme, že je to jediná šance, jak se odtamtud můžeme dostat živí. Jednoho mrazivého rána se jeden takový zájemce zastavil před mým kotcem. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách kožené bundy a od úst mu šly obláčky páry. Nevyznala jsem se v něm a nevěděla, jestli mu mám předvádět, jak jsem ostražitý hlídač a štěkat na něj nebo se snažit se mu vlichotit kňučením a prostrkáváním pacek přes mříže. Nerozhodně jsem tedy strnula jako socha a naše oči se setkaly. Očima jsem ho prosila o záchranu a člověk si mne chvíli zkoumavě přeměřoval a pak zavolal pracovníka, který nás krmil, čmáral cosi do papírů a pak vrzly dvířka kotce a já jsem si uvědomila, že jsem právě dostala milost. Jak mi asi bylo si může představit jen někdo, komu pod oknem stavěli šibenici a pak ho vyvedli ven a řekli: "Jsi volný!"


Tančila a poskakovala jsem na vodítku kolem svého pána, zcela bez sebe nad nově nabytou svobodou a slibovala mu, že budu ten nejlepší pes na světě, jen ať mi dá šanci a nevrací mne zpět. Můj pán mne zavedl na dvorek u svého domu a tam mne vypustil s příkazem hlídat jeho dům a zaparkované auto. Takové poslání už jsem znala, takže jsem se chutě dala do práce a štěkala na lidi, psy a kočky za plotem a občas odpočívala v chatrné boudě s otřískaným plechovým kastrolem před vchodem. Zřejmě se ode mne nic jiného nečekalo, protože z domu za mnou nikdo nepřicházel. Pokud pán šel přes zahradu, křičel na mne a odstrkoval mne ve strachu, abych ho nezašpinila. Jednou denně přicházela starší žena a dávala mi zbytky z kuchyně, staré knedlíky, kosti, polívku s chlebem a slupky od brambor. Někdy zapomněla a nepřinesla nic. Už nikdy jsem neviděla to vodítko, na kterém mne muž přivedl a nic jiného než Fuj!, Táhni! a Neskákej! jsem od něho neslyšela. Snažila jsem se tedy být dobrou hlídačkou a bděla jsem ostražitě nad jeho domem, autem a dvorkem. Dny byly jednotvárné, jeden jako druhý, nikdo se u mne nezastavil, nepomazlil se se mnou a nevzal mne nikdy na procházku. Za chvilku mi prořídl kožíšek a špatně se mi leželo, protože mne všude tlačily mé vlastní kosti, bylo mi zima a smutno.
Jednou jsem otupěle pospávala v děravé boudě, do které ze všech stran táhlo a snažila se svinout do nejmenšího a nejtěsnějšího klubíčka, abych si uchránila co nejvíce tepla a podařilo se mi pak usnout. Ze spánku mne probudil zvláštní šramot u plotu a žuchnutí. Otevřela jsem oči a rozeznala shrbenou postavu člověka, který právě přeskočil plot. Pochopila jsem, že teď je to na mně. Rozčilením se mi zježily chlupy na hřbetě. Nechtěla jsem ho varovat, věděla jsem instinktivně, že vetřelce neodradí můj štěkot a že nezbývá než zaútočit. Vystřelila jsem tedy tiše z boudy, napjala všechny svaly a skočila na toho člověka tak, abych ho povalila. Náraz ho překvapil, zakymácel se a upadl s heknutím na zem. Podíval se vyděšeně na mně a překvapeně zašeptal: "Lexo!" Vtom mi došlo, že je to můj bývalý pán. Srst mi postupně zplihla, jakoby ji uhladila neviditelná ruka a s kňučením jsem mu olizovala tvář a snažila se rychle mu povědět vše, co se stalo od našeho posledního setkání.
Páníček mne ale neposlouchal a jen šeptal: "Pššt, fuj, počkej!" Sklonil se nad autem, které stálo na dvorku, chvíli pracoval s nějakým drátkem a pak tiše otevřel dveře auta a naložil mne do něj, pootevřel bránu na dvorek a vytlačil auto za roh. Tam nastartoval a ujel. Byla jsem šťastná jako blecha, vrtěla ocasem a pletla se mu do řízení a snažila jsem se mu olíznout obličej. Starostlivě na mne občas pohlédl a řekl: "Chudák holka, co se s tebou dělo, jak to vypadáš? Vždyť ty vypadáš jako psí smrt sama! To ti nedávali nažrat nebo co?" Svíjela jsem se štěstím a vypravovala mu o tom, že je mi to všechno jedno, hlavně, že jsme zase spolu a že čas vše spraví. Asi mi rozuměl, protože řekl: "Já si tě ale nemůžu nechat, holka zlatá, víš?" Utíkám tam, kde se mnou psi nesmí.
Po hodině jsme v noci dojeli na místo, kde štěkalo hodně psů za plotem. Pán zastavil opodál, přivázal mi kolem krku kus autolana a to upevnil k bráně. Než jsem se stačila vzpamatovat, naskočil do auta a rychle ujel. Napínala jsem lano a snažila se utrhnout, abych mohla běžet za ním, ale podařilo se mi akorát hlasitě cloumat s bránou, takže po chvíli se v malém domečku za branou rozsvítilo světlo a kdosi vyšel ven. Odvázali mne, dostala jsem nové jméno Nina a plnou misku a dali mne do kotce, kde již bydlel starší, velký kříženec. S tím jsme pak trávili roky přes den tím, že jsme štěkali na ostatní psy v kotcích a v noci jsme hlídali bránu. Vypravoval mi o tom, že všichni psi okolo nám užírají naše jídlo a kradou páníčky, kteří občas přicházeli si některého z nás vybrat. Zakrátko jsem je všechny nenáviděla a zle štěkala na každého psa, ke kterému jsem se jen přiblížila. Měla jsem pořád velký hlad a nemohla se dosytit. Dny se staly opět nudnými a vytrvalé čekání na páníčka mne už unavilo, přestávala jsem věřit ve psí štěstí.
Až jednou ke mně přišla paní, která se o nás starala, hodila mi kousek masa, které trochu zvláště chutnalo a řekla mi, abych byla hodná, že pojedu pryč do jiného útulku, kam chodí mnohem více lidí si vybrat pejsky a že se štěstí určitě usměje i na mne. Po tom mase, ve kterém byl prášek pro uklidnění, se mi klížily oči a dlouhou cestu do Jeníkova jsem proklimbala. Když jsme dorazili s ostatními psy na místo, viděla jsem opět kotce se psy. Pro jistotu jsem na každého obyvatele zle zaštěkala a dala jim najevo, že se mnou nejsou žádné žerty a tak jsem si vysloužila ten největší výběh, který tam měli a ve kterém jsem sama.
Konečně jsem se krásně zaoblila, přešel mne můj vlčí hlad. Majitelka útulku Lea miluje ovčáky a má mne ráda, chodí se mnou na procházku, ale nechat si mne nemůže. Jednou se na mne byl podívat pán, kterému jsem se velmi líbila, potřeboval právě takovou hlídačku na hlídání venkovské zahrádky a domku. Odjel s tím, že pro mne připraví zateplenou boudičku, ale už se nevrátil, čekala jsem na něj celý den, další den a pak taky následující týden, až jsem přestala doufat, že ho někdy uvidím, ale nepřestávám věřit, že přijde někdo jiný. Není přece možné, aby se nenašel nikdo, kdo nepotřebuje zdravou, milou a pěknou hlídačku, jako jsem já, Nina. Jsem tady a čekám na svého člověka. Když zavřu oči, přestavuji si, jak asi bude vypadat. Jestli takového znáte, řekněte mu o mně, prosím. Psí život není moc dlouhý a já tu nechci promarnit jeho zbytek v dalším útulku. Vždyť jsem ještě mladá a mám plno síly! Ještě zastanu pořádný kus psí práce pro hodného pána, kterému věnuji celé své psí srdce!

------------------------------------------------------------- Pro Ninu si přijeli noví páníčci z Tábora, kde s nimi bude bydlet v domě se zahradou.

Velký příběh malého psa

13. července 2008 v 13:04 | Kačka |  Psí příběhy
Na své dětství si už ani nepamatuji. Možná jsem jako štěně měl kdysi domov a možná byl i šťastný, ale to už je všechno strašně dávno. Teď jsem na konci cesty - ležím opuštěný v psím útulku a čekám… Na co vlastně? Na nějaký nový domov? Ale prosím vás! Kdo si vezme starého, slepého, hluchého, chromého psa?...

Obrazek
Když mě přivezli, vůbec jsem nevěděl, co se bude dít. Kolem štěkalo hodně psů a já se bál. Hned první noc slyším z vedlejšího kotce tichý hlas. "Ahoj kamaráde, vítej mezi nás!" Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl, jenom tmu. I když, šero vidím poslední dobou vlastně pořád… "Kde to jsem?" ptal jsem se opatrně. "Jsi v psím útulku. Tady ti bude dobře, neboj se. Lidé jsou tu hodní…" "Lidé?!" vyděsil jsem se... Už je to dávno, ale já si to pamatuji jakoby to bylo včera. Táhni! křičeli na mě. Nevyhánějte mě, cítím se tak sám! prosil jsem je. Nezajímalo je to... Auu, to strašně bolí! cítil jsem velkou bolest a najednou se nemohl postavit. Proč mě nechtějí nožičky poslouchat? A proč ta zadní tak divně visí?... Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Lidé už byli dávno pryč. Zkusil jsem se postavit. Bolelo to, ale šlo to. Ta divná noha bolela nejvíc. Nevěděl jsem, že je zlomená. Cítil jsem jen tu strašnou bolest…
Za pár týdnů už to bylo dobré. Sice ne jako dřív, ale už jsem se o ni mohl i opřít a zase chodit. A tak jsem šel - kam vlastně? Už ani nevím. Lidi mi ublížili, už za nimi nechci. Žil jsem tak nějak sám. Občas jsem našel něco k jídlu, ale většinou jsem měl hlad. Protože jídlo bylo blízko lidí a já se jich tolik bál. Když mě viděli, odháněli mě, házeli po mě kamením… Tak jsem se naučil jim vyhýbat. Našel jsem si místečko daleko od nich, sice mi byla často zima, ale nikdo mě už netrápil. Byl jsem sám. Až donedávna. Pak přijeli. Lidi! Chtěl jsem utíkat pryč, ale nešlo to. Chytili mě a odvezli sem. No a tak jsem tady. Co tu budu dělat?
"Všichni lidé nejsou stejní. Jsou i ti hodní, třeba tady v útulku. Tady ti nikdo neublíží!" znovu se ozval tichý hlas vedle mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem svůj příběh vyprávěl nahlas. "Přijdou a vezmou si tě domů. Budeš mít teplý pelíšek a dobré jídlo a budou s tebou chodit na procházky a mít tě moc rádi!" přesvědčoval mě ten hlas. No, nezní to špatně. Pomyslel jsem si. Snad bych to tedy s těmi lidmi mohl ještě jednou zkusit. "A kdy přijdou ti hodní lidé a odvedou mě domů?" zeptal jsem se. "Už brzy, neboj se. Je nás tady hodně, všichni čekáme na druhou šanci. Každý člověk chce někoho jiného, někdo potřebuje hlídat rodinu a dům, jiný chce jen kamaráda. Já tady čekám právě na takového, kdo bude potřebovat hlídače. Ale ty jsi malý, tebe si vezmou jako kamaráda." uklidňoval mě psí hlas.
Aha, tak takhle to je. No, jsem malý, já bych toho moc neuhlídal. Navíc když by přišel zlý člověk, moc bych se bál a utíkal pryč co by mi jen chromá nožička dovolila. Nemůžu být hlídač, to je jasné. A kamarád? To by šlo. Když na mě budou hodní, tak bud rád. Vždyť před chvílí skončilo léto, tak aspoň budu v teple… Dávno nejsem štěně, takže už si nemůžu hrát a běhat, navíc lidská mláďata mě od sebe taky odháněla a ještě dnes cítím jejich rány na zádech, třeba jak po mě tenkrát ta malá švihla prutem…
Už je mi moc let, nebudu tady dlouho, takže radši někdo starší, klidný a opuštěný jako já. Jen tak si spolu sedět a vzpomínat na život… Ne, to ne. Já nechci vzpomínat. Ale ten člověk by mohl, ten se měl určitě dobře a já bych seděl vedle něj a on by věděl, že už není na světě sám… To by se mi asi líbilo… Tak teda počkám na toho člověka…

Obrazek
"Nečekáme už nějak dlouho?" zeptal jsem se jednoho dne svého kamaráda z vedlejšího kotce. "Co chceš, prcku? Dej mi pokoj!" zavrčel hluboký hlas. Jee, to není můj kamarád. Kde je? Kam jste ho dali?! Co jste s ním udělali?! křičel jsem. "Hele malej, sklapni. Nemám náladu. Za pár dní budou Vánoce a já trčím tady. Těšil jsem se, že dostanu velkou kost a místo toho jsem zase v útulku." vrčel ten velký pes vedle. "Zase? Ty už jsi tu byl?" nechápal jsem. "No jasně. Ale už je to dlouho." zívl. "Byl jsem tenkrát mladej a blbej, věřil jsem, že se budu mít dobře a tak jsem s nima šel. Sedm let jsem se o ně staral. A teď na starý kolena sem zase tady. No chápeš to?! Já teda ne. Zklamali mě, to ti teda řeknu. No co, už to nějak doklepu, ale sakra, už aby byly ty Vánoce, třeba něco dostanu i tady…"
To je zvláštní. Vánoce? Co to je? No jo vlastně, to jsou ty svátky v zimě, kdy se dávají dárky. To už jsem tu tak dlouho? A taky něco dostanu? Já vím co bych chtěl. Chtěl bych toho člověka, o kterém mi vyprávěl můj kamarád… "Hele ty, malej, jak ti říkají?" ozvalo se znovu vedle mě. "No, svoje jméno už si nepamatuju, ani nevím, jestli jsem nějaké někdy vůbec měl. A tady v útulku mi říkají Tabo." Není to špatné jméno. Když mám jméno, tak někam patřím. "Já jsem Simba, jako ten lví král, jasný? Už aby tady byli se žrádlem. Mám hlad - no jako ten lev." štěkl můj soused.
Zalezl jsem si do boudy. Nemám hlad. Poslední dobou mi moc nechutná. A navíc musím hodně přemýšlet o tom, co řekl ten velký Simba. Že už tady jednou byl, pak si ho vzali a teď je zase tady? To jsem nechápal. Já myslel, že když si nás někdo vezme, že máme domov navždy…
"Hej hej hej, maličkej, vstávej, už je ráno!" Co se to zase děje? Kdo to je? Snažím se zaostřit tu rozmazanou pobíhající psí postavu. "Kdo jsi? Kde je Simba?" Další kamarád mi zmizel a já zase nevím kam. "Toho chlápka neznám, já jsem Iza, jsem stejná rasa jako slavný komisař Rex. To ti je fešák! Ale ten tady není, tady jsme jen my, ti opuštění a nechtění…" štěkala fena pořád v poklusu. Jak nechtění? Vždyť mi můj kamarád říkal, že si pro mě brzy přijde hodný člověk. Že budu mít pelíšek a budu chodit na procházky…
"Už budou Vánoce?" zeptal jsem se. "Jéje, prcku, to jsi hodně zaspal! Vždyť už je dávno po novém roce!" smála se. Ach jo. Šel jsem si lehnout. Už mě to nebaví. Začínám si myslet, že ten člověk pro mě nikdy nepřijde. A - vlastně ani nevím, jestli ho ještě chci…..
No, tak to je můj příběh. Když odešla Iza, přišli další. Ani nevím, kolik jich tam bylo. Jsem pořád tady a už to nechci počítat. Nechci se s nikým bavit. Nechci už vůbec nic. Za pár dní bude zase léto. Už tady dlouho nebudu, a to je dobře. Jsem moc zklamaný a moc to bolí. Ten domov nebude, teď už to vím. Jsem moc starý na to, aby si mě někdo vybral za kamaráda. A přece jsem se tenkrát těšil… ale to už je všechno strašně dávno. Teď jsem na konci cesty - ležím opuštěný v psím útulku a čekám… Na co vlastně?

Obrazek
___________________________________________________________________________ Pejsek byl nalezen 12.10.2006 u Táborského mlýna (za Třebíčí směr Vladislav) Věřili jsme, že jeho majitel není ve skutečnosti tak krutý a bezcitný, aby mu neumožnil klidné dožití doma a pro tohoto psího seniora si co nejdříve přijde... Bohužel, Tabo je stále v útulku. Pejsek má staré zranění levého oka a levé pánevní končetiny.
Je to milý a hodný pejsek, dění kolem sebe už příliš nevnímá, proto by rychle potřeboval laskavého člověka, který mu poskytne domov, i když už nejspíš jen na krátký čas... Najde se někdo, kdo mávne rukou nad jeho vysokým věkem a řekne mu "Pojď kamaráde, dožiješ u mě..." ? Kdo z vás má tak malé srdce, že se v něm nenajde kousek místa pro tohoto malého a skromného pejska...? Tabo nevyžaduje stálou lidskou pozornost. Prosíme, nenechte ho umřít opuštěného v útulku...
Doležalová Erika, LOZ ČR - MO Třebíč
Dne 16. srpna 2007 si pro tohoto psího dědečka přijeli laskaví lidé, aby mu - byť možná už jen na krátký čas - poskytli domov plný lásky a péče...

Lady a její útěk za svobodou

13. července 2008 v 13:03 | Kačka |  Psí příběhy
Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem odtamtud utéct. Pryč od ran holí, od zloby a nenávisti mého páníčka, kterého jsem jako štěně tolik milovala. Vím, že mě dřív míval také rád, ale pak se něco stalo - něco, co zapříčinilo, že můj pán začal pít a vybíjet si zlost na všem, co mu přišlo pod ruku, a tedy i na mně.

Obrazek

Bydlela jsem v malé boudě na dvorku. Dřív bývala má boudička docela hezká a útulná, ale v poslední době se zní stal páchnoucí brloh, protože se nenašel nikdo, kdo by mi tam aspoň občas trošku uklidil. Proto jsem raději spávala venku, tak daleko od boudy, jak mi to můj provaz, na kterém jsem byla přivázaná, dovolil. Provaz časem stálým působením deště a slunce zpuchřel, ale můj pán byl tolik ponořen do svého neštěstí, že si toho ani nevšiml. A nevšímal si ani toho, že nemám co jíst a pít. Kdyby nebylo hodné sousedky, která občas skočila k páníčkovi trošku uklidit a dát mi jídlo a vodu, už bych tady dávno nebyla.
Jednou jsem se probudila do nádherného dne. Slunce mě hladilo teplými paprsky a od nedalekých hor pofukoval mírný větřík, který s sebou přinášel zvláštní vůni. Byla to vůně svobody. Ach, jak jsem zatoužila odtud zmizet a utéct někam, kde mě už nikdo nebude bít a kde budu volná!
Protože můj pán byl zrovna po další z těžkých a probdělých nocí, věděla jsem, že ho jen tak něco neprobudí. Volání z hor bylo čím dál silnější, a tak jsem se pokusila osvobodit z mého současného vězení. Trhla jsem provazem jednou, dvakrát, napotřetí provaz trochu povolil. Škubala jsem hlavou dál, až mě celý krk pálil jako oheň. V té chvíli mi bolest nevadila. Zbytek, co se nepřetrhlo, jsem překousla zubama. Teď už zbývalo se jen dostat ze dvora. Běžela jsem podél plotu a vida, usmálo se na mě štěstí. Objevila jsem hned několik děr, kterými by se dalo prchnout. Vybrala jsem si tu největší z nich a rychle se jí protáhla. A pak už jsem běžela pryč, pryč odtud a ani jednou se neohlédla.
První dny jsem strávila v lese, pila vodu z potůčku, který tudy protékal a kochala se tou nádherou, kterou jsem neviděla od doby, kdy jsem byla malé štěně. Ale jelikož jsem neměla příležitost naučit se sama lovit, hlad mě odtud brzy vyhnal a já si musela jít shánět jídlo jinam.
Šla jsem dlouho, až jsem přišla k široké silnici, kudy projížděla velká spousta aut. Zdálo se mi, že na druhé straně silnice jsou nějaká obydlí a napadlo mě, že snad někde tam, třeba u popelnic, by se dalo něco k jídlu sehnat. Pokusila jsem se přejít. Po chvilce čekání se mi zdálo, že nic nejede, tak jsem to riskla a vstoupila do vozovky. Skoro se mi podařilo dostat se na druhou stranu, pak se ale naráz přiřítilo auto, které jsem zřejmě přehlédla. Ucítila jsem obrovský náraz, který mě odhodil stranou, strašlivou bolest po celém těle a pak jsem ztratila vědomí.

Obrazek

Když jsem se probrala, byla kolem mě černá tma. Pokusila jsem se vstát, ale palčivá bolest v zadní noze mě přinutila zůstat v nehybné pozici. Věděla jsem, že se bez pomoci odtud nedostanu. K tomu všemu se mi svíraly útroby několikadenním hladověním, byla jsem vyčerpaná bolestí i stresem, a tak jsem po chvíli opět upadla do bezvědomí.
Takto jsem tam ležela několik dní, střídavě se probírala a pak zase upadala do milosrdné, černé tmy. Jednou se na mě přišel podívat nějaký pán. V duchu jsem křičela: "Jdi pryč!" Bála jsem se, že mi bude chtít taky ubližovat, jako můj páníček. Naštěstí po chvíli odešel.
Místo něj po nějaké době přijely dvě paní. Zpočátku jsem se jich hodně bála a byla vyděšená z toho, co se bude dít dál. Ale protože na mě dlouho tiše a mile mluvily, strach ze mě pomalu opadával. A když se pak ke mně opatrně přiblížily a pohladily mě, věděla jsem, že mi chtějí pomoct. Přes obrovskou bolest se mi podařilo vstát. Nechala jsem paní, aby mi navlékly obojek a naložily mě do auta. Řekly, že zatím zůstanu u jedné z nich doma než se uzdravím. Potom se mi prý pokusí najít nový domov.

Obrazek

Protože byl víkend, nemohly mě vzít na rentgen. Dostala jsem jen léky a čekalo se do pondělí. Noha mě stále hodně bolela, ale já byla tak šťastná, že jsem konečně někde, kde mi neubližují a naopak se mi snaží pomoct, že jsem tu bolest skoro nevnímala.
Diagnóza, kterou mi pak pan doktor sdělil, nebyla moc příznivá. Už asi nikdy nebudu úplně dobře chodit, operace by prý však nic nevyřešila. Můžeme jen doufat v pomalé zlepšování, které prý někdy u podobných případů, jako jsem já, nastane. Moc si přeju, aby se mi noha uzdravila. Mám strašnou chuť žít a zkusit konečně najít štěstí. Štěstí s novým páníčkem, který mě snad tentokrát bude milovat stejně, jako já jeho. Zdává se mi o něm každou noc a já věřím, že si pro mě už brzo přijde..

Obrazek

Lady našla svůj nový domov v domě s velkým dvorem a se dvěma psími kamarády v Košicích.

Hlasni plisky

13. července 2008 v 13:02 | Kačka |  SOUTĚŽE
jsem tam jako KATKA.... prosim ja vam to za to oplatim

Elton nebo Míša?

13. července 2008 v 13:02 | Kačka |  Psí příběhy
Ahoj, jmenuji se Míša, vlastně Elton, ne vlastně Míša… No vidíte, jak jsem na stará kolena dopadl? Ani nevím, jak se vlastně jmenuji.
Můj pán, kterému jsem hlídal zahradu, mi říkal Míšo. Takže byste si mohli myslet, že se jmenuji Míša. Ale jednou na Silvestra jsem se v noci tak polekal, že jsem utekl. No naštěstí jsem se dostal do útulku, nic se mi nestalo. Druhý den si mě pán vyzvedl a šli jsme domů. Jenže lidé si s tím boucháním nedali pokoj ani druhý den a já si vzpomněl na tu hroznou ránu, která mě tolik vyděsila. Můj pán nikde nebyl, abych se k němu mohl schovat. Zpanikařil jsem a znovu utekl ze zahrady. Zase jsem byl odchycen a odvezen do útulku.

Když mě v útulku opět uviděli, říkali: "Neboj chlupáči, počkáme jestli páníček přijde a pokud ne zkusíme mu zavolat." No proč by jako páníček nepřišel? Neobtěžujte se voláním, on přijde sám, musí tu být každou chvíli. Bohužel jsem si to jen myslel. Páníček nešel a nešel…
No tak mu sakra teda zavolejte! To mě tu chcete držet nebo co? Tak už mě k němu pusťte, určitě na mě čeká. Jak jsem tak nadával a láteřil, šla okolo Pavlínka, takové malé hádě, které si ještě s Bonym chodilo volně po útulku. "Klídek starouši, ti už nepřijdou…" prohodila, když šla okolo. " Co ty o tom víš?" vyjel jsem na ní. Jak si jen mohla dovolit říct něco takového o mém pánovi? "Víc než si myslíš!" ušklíbla se Pája. "Seděla jsem v kanceláři, když chtěli volat toho Tvého pána. Vždyť on nemá telefon, ty troubo!" Na to jsem úplně zapomněl. Ale Pája pokračovala: "No a tak tam chtěli zajet na tu adresu, co jim tu Tvůj pán nechal, jenže na té adrese nikdo takový nebydlí! Pořád Ti to ještě nedochází?", zeptala se Pavlína. "Ne!" odsekl jsem. "Nechtějí Tě už, jsou rádi, že jsi utekl! Proto si pro Tebe nikdo nejde, proto je nemohou najít podle adresy." Seděl jsem jako opařený. "Co by si taky od lidí čekal!" Zdálo se, že ta malá mrška mluví pravdu. Tvářil jsem se jako nic, ale když odešla, zalezl jsem do boudy a přemýšlel. Vše do sebe zapadalo.
Tu noc jsem brečel, potichu, aby to neslyšeli psi z vedlejších kotců, určitě by se mi smáli. Odpoledne, když přišla děvčata, už jsem se tvářil zase vesele, ale ve skutečnosti mi veselo nebylo. Pak přišla Klárka a řekla mi: "Ahoj Eltone, od teď se budeš jmenovat Elton!" Elton? Nechápal jsem, jmenuji se přece Míša! Copak oni to neví? Nezbylo mi, než se smířit s tím, že jsem Elton. Vlastně je to docela hezké jméno, takové vznešené. Elton, teší mne… Zní to docela dobře, že?
Jenže potom se objevila dvě malá děvčátka, znal jsem je od sousedů. Řekla, že se jmenuji Míša. A teď je z toho zmatek ještě větší. Já slyším na obojí. Když mi někdo řekne Míšo, zaraduji se, že slyším své jméno, ale zároveň se mi zasteskne po domově. Vzpomenu si na zradu mého pána. Když mi někdo řekne Eltone, cítím se vznešeně, ale zároveň mi to připomíná, že jsem skončil v útulku. Ani holky útulkářky si s tím neví rady a mají v tom zmatek. A já sám ani nevím, jak bych chtěl, aby se mi říkalo.
Už to mám. Nebudu to řešit a počkám, až někdo přijde a vezme si mě domů. Ten ať rozhodne, jak se budu jmenovat. Ať mi říká Míšo, Eltone a nebo klidně třeba Alíku, to záleží na něm. Tak honem, pojďte si pro mě a vyberte mi to "pravé jméno".

Elton se dnes přestěhoval spolu s Luckou (x vlkodavkou) na samotu kousek od Ústí. Kromě staršího páru jim budou dělat společnost ještě 4 maďarské ohařky, které jsou však postelovými miláčky. Už dvakrát byli vykradeni, ohařky mezitím spaly v posteli. Elton a Lucka se mají postarat, aby se to už neopakovalo. Eltík tak dostane příležitost ukázat, že ještě nepatří do starého železa.
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/9/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */

Kori neztrácí naději

13. července 2008 v 13:01 | Kačka |  Psí příběhy
Ahoj, co máte v té tašce? Dejte mi kus rohlíku… Ne? Krkouni! To nevidíte jak jsem hubený a trpím hlady? Jo tak, vy chcete vědět něco o mně? Tak dobře, ale pak mi dáte ten rohlík…
Jmenuji se Kori, je mi asi tak 7 let, nevím to přesně, nepočítám to. Jsem americký kokr, jak jste asi poznali. V útulku jsem už podruhé a upřímně, nedramatizuji to jako Borek. Život mám jen jeden, tak proč si ho kazit? Samozřejmě je mi trochu líto, že jsem znovu v útulku, že jsem zavřený v kotci, místo abych ležel na gauči… Ale mít z toho deprese? Proč?

Obrazek

Já věřím, že i přes můj věk si mne jednou někdo vybere. Už jsem mohl mít domov a krásný! Ale panička se odstěhovala k příteli a mne nechala doma. No tam jsem dostával nažrat a občas mě pustili ven. Nebylo by to tak strašné, jen kdyby mě občas učesali nebo dali ostříhat. Hlavně uši potřebujeme my kokři řádně ošetřovat, stříhat a vytrhávat… (pokud mi nevěříte, přečtěte si knížku!) Moji majitelé na to ovšem kašlali a mě začaly uši svědit čím dál víc. Nakonec už to bylo nesnesitelné pálení, postupně jsem i ztrácel sluch na pravé ucho. Také jsem hodně zapáchal, ale mé pány nenapadlo se mi do uší podívat.
Jednou jsem se vydal sám na procházku. No co se divíte? Zase neměli čas, no. A jak si tak sleduji stopu, zabrzdilo těsně přede mnou auto. Páni, to bylo o vlásek. Vůbec jsem ho neslyšel zprava přijíždět…Jak jsem tam tak stál, vyběhli dva pánové z vozu a vrhli se ke mně. Ujistili se, že jsem v pořádku a vzali mě sebou. No bylo to docela fajn zpestření, autem jsem nejel, ani nepamatuji…

Obrazek

Můj výlet skončil v ústeckém útulku, kde už to znám. Pánové mě tam předali a poznamenali, že mi asi něco je, že strašně smrdím. Tam už tušili, kdy by mohl být problém, když viděli, jak mám hlavu celou na stranu a klepu s ní. Museli mě uspat, uši vyčistit , měl jsem tam hodně hnisu, taky ostříhat ušiska a teď mi tam každý den kapou (fuj to nemám rád). Taky nosím takovou srandovní čepičku z prubanu, aby mi ucho větralo. Evča s holkama se mi smějí, že vypadám jak želva, ale mě je to jedno. Mám je rád, i když mi kapou do uší a dělají si ze mě občas srandu. Vím, že Evča má v kapse vždycky nějakou mlsku nebo míček, tak proč bych jí trochu nepobavil svou vizáží?. Až se oteplí, mám slíbeno, že půjdu dohola. Budu sice vypadat jako skin, ale zbavím se těch cucků, však ty chlupy dorostou…

Obrazek

No zatím jsem v léčení, ale já raději píšu už teď, protože o starší psy není moc zájem… Až budou ušiska lepší, budu moci do světa. Hlavně, že už konečně něco slyším. Teď už mě žádné auto nepřekvapí. Hlavně nemám potřebu nikde se toulat sám. Já nejsem žádný tulák, stačí mě vzít na procházku a nechat chvíli čenichat a taky párkrát hodit míček nebo klacek. To ale páníci nedělali, tak jsem chodil sám no… Ani po námluvách nelítám, protože jsem kastrovaný.
Pokud hledáte veselého a milého společní a nevadí vám, že už jsem starší pán (ale v nejlepších letech, krasavec), pokud vám nebude zatěžko věnovat zvýšenou pozornost uším a pokud se smíříte i s tím, že hůře vidím na jedno oko (ale nejsem žádný švidra, jasný?), pak jsem pes právě pro vás. Je mi jedno jak jste staří, kde bydlíte i kolik vás tam je. Já jsem přizpůsobivý.

Obrazek

Kori se bohužel už svého nového páníčka nedočká. Musel být uspán - po ostříhání mu totiž byl nalezen nádor. Hned byl operován, ale nádor byl prorostlý do hrudníku a nešel odstranit. Kori neměl šanci na uzdravení a zbývalo mu už jen velmi málo života. Jedinou útěchou nám může být, že jsme ho ušetřili postupnému umírání na rakovinu..
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/9/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */