Duševní život psa
Duševní život psa
Psi se často chovají velmi inteligentně, ale přesto je těžko popřít, že se někdy chovají opravdu hloupě. Ale i v tom je zákonitost a ta má vysokou výpovědní hodnotu. Pes dokáže najít správnou cestu ve spleti stezek vedoucích lesem, ale když se mu vodítko zamotá do porostu nebo kolem stromu, je bezmocný a neví jak z toho. Umí najít svůj míček na hraní tak, že pročenichá celou kuchyň, až ho najde schovaný na polici za knihami - a pak stojí a kouká na opačnou stranu dveří, než je klika, a čeká, až se otevřou...
Společným jmenovatelem všech těchto chyb je u psů nepochopení skrytých souvislostí.
Asociace, které si pes vytváří mezi různými jevy v okolí, mohou být nanejvýš podrobné a také většinou nanejvýš chytré, což je dáno rozmanitostí a logickým uspořádáním prostředí samého. Naše každodenní počínaní se psu jeví jako změť narážek, z nichž většinu vysíláme nevědomky, na kterých uplatňuje svoji schopnost učení a podle toho jedná: zvoníme klíči, když se chystáme ven, otevíráme spíž, když se blíží čas krmení, na vycházku s pejskem si obouváme jiné boty, než když jdeme do práce.
Inteligence - totiž schopnost náhledu - která se následně odráží v chování psa, čerpá ze zákona racionality, souvislosti příčina-následek, který je univerzální. Pes nepotřebuje chápat skrytý smysl příčin a následků, aby si spojil dvě události, k nimž dochází současně.
Nicméně pohotovost psa vyložit si souvislosti špatně dokazuje dost přesvědčivě, že jeho chování nejde do hloubky. Někdy dojde ke dvěma událostem čistě náhodně a psi nabudou nezvratného přesvědčení, že právě ty dvě věci spolu souvisejí.
Psům jsou určitě vlastní záměry, chtělo by se říci myšlenky, úmysl, ale jejich myšlení končí tam, kde je třeba vytvořit hypotézu.
Stejný vzorec se dá vystopovat i v emotivním chování psů. Jistěže pes prožívá strach, tělesnou touhu, nerozhodnost, zvědavost, hněv, radost a svým způsobem i lásku. Ale prokazatelně neprožívá emoce, k nimž je třeba vcítit se do myšlení někoho jiného: zájem, pocity viny, stud, loajalitu, protektivitu, lítost, empatii, soucit.
Po přečtení těchto slov teď jistě řada pejskařů skřípe zuby, jelikož se zdánlivě příčí zdravému rozumu nepovažovat psí projevy za projevy loajality, solidarity a empatie k pánovi. Myslet si něco jiného jim připadá jako degradace psa. Ale poukázat na jeho neschopnost vžít se do myšlení druhých není pro psa o nic víc ponižující, než by bylo pro člověka, kdybychom mu vytýkali, že nemá srst nebo nedokáže sledovat pachovou stopu. Psi jsou, jací jsou: jsou prostě adaptovaní na ekologickou "niku", životní prostor, který jim byl dán, a životní styl, který je jedinečný a pouze jejich, životní styl, do něhož patří bohatý a komplexní repertoár společenského chování a postojů, orientovaných na členy skupiny.
Psi jsou fixovaní na vlastní postavení v hierarchii smečky, jsou mistry v oboru smířlivých postojů, odvracení agrese a jsou také mistry v tom, jak vycítit slabinu a využít jí k vzestupu na společenském žebříčku. Dař
Daří se jim to díky nepřetržitému sledování chování a signálů, vydávaných jejich druhy ve smečce. Činí tak pudově, nesledují vědomě osobní prospěch. My lidé si lámeme hlavu tím, co si o nás ostatní myslí, pes si dělá starosti jen s tím, co mu ostatní dělají. Povrchně vzato se reakce na něčí jednání dá zaměnit s empatií, vcítěním se do uvažování druhého, protože výsledek vypadá podobně.
Nechceme tím říci, že psi jsou omezení manipulátoři, nebo dokonce automaty. Z uvedeného je nad slunce jasnější, že psi disponují myšlenkami a pocity a citlivě reagují na chování druhých bytostí. A je také víc než jasné, že naše nutkavé fantazírování ohledně myšlenek a pocitů druhých bytostí, tak rádo se ospravedlňující morálkou a soucitem, je ve skutečnosti orientováno sebestředně, nebo dokonce motivováno vlastními zájmy. Vyplývá z toho: to, že je někdo schopen jednoduchého uvažování a má vlastní emoce, dokáže sledovat signály z okolí a reagovat na ně, ještě neznamená, že si je vědom existence myšlení a emocí u druhých bytostí.
Zastánci přesvědčení, že pes "cítí vinu", jsou nuceni si vymýšlet komplikovaná vysvětlení, proč tedy pes opakovaně dělá něco, o čem podle nich musí vědět, že není správné. Dokonce se psům podkládá zlomyslnost či pomstychtivost vůči pánovi. Ve skutečnosti je za jejich pochybením jen nuda a frustrace z dlouhé samoty a nucené nečinnosti. To, že se pak plíží jako ti přísloveční "spráskaní psi", není nic jiného než naučené chování, reakce na bití v minulosti.
Společným jmenovatelem všech těchto chyb je u psů nepochopení skrytých souvislostí.
Asociace, které si pes vytváří mezi různými jevy v okolí, mohou být nanejvýš podrobné a také většinou nanejvýš chytré, což je dáno rozmanitostí a logickým uspořádáním prostředí samého. Naše každodenní počínaní se psu jeví jako změť narážek, z nichž většinu vysíláme nevědomky, na kterých uplatňuje svoji schopnost učení a podle toho jedná: zvoníme klíči, když se chystáme ven, otevíráme spíž, když se blíží čas krmení, na vycházku s pejskem si obouváme jiné boty, než když jdeme do práce.
Inteligence - totiž schopnost náhledu - která se následně odráží v chování psa, čerpá ze zákona racionality, souvislosti příčina-následek, který je univerzální. Pes nepotřebuje chápat skrytý smysl příčin a následků, aby si spojil dvě události, k nimž dochází současně.
Nicméně pohotovost psa vyložit si souvislosti špatně dokazuje dost přesvědčivě, že jeho chování nejde do hloubky. Někdy dojde ke dvěma událostem čistě náhodně a psi nabudou nezvratného přesvědčení, že právě ty dvě věci spolu souvisejí.
Psům jsou určitě vlastní záměry, chtělo by se říci myšlenky, úmysl, ale jejich myšlení končí tam, kde je třeba vytvořit hypotézu.
Stejný vzorec se dá vystopovat i v emotivním chování psů. Jistěže pes prožívá strach, tělesnou touhu, nerozhodnost, zvědavost, hněv, radost a svým způsobem i lásku. Ale prokazatelně neprožívá emoce, k nimž je třeba vcítit se do myšlení někoho jiného: zájem, pocity viny, stud, loajalitu, protektivitu, lítost, empatii, soucit.
Po přečtení těchto slov teď jistě řada pejskařů skřípe zuby, jelikož se zdánlivě příčí zdravému rozumu nepovažovat psí projevy za projevy loajality, solidarity a empatie k pánovi. Myslet si něco jiného jim připadá jako degradace psa. Ale poukázat na jeho neschopnost vžít se do myšlení druhých není pro psa o nic víc ponižující, než by bylo pro člověka, kdybychom mu vytýkali, že nemá srst nebo nedokáže sledovat pachovou stopu. Psi jsou, jací jsou: jsou prostě adaptovaní na ekologickou "niku", životní prostor, který jim byl dán, a životní styl, který je jedinečný a pouze jejich, životní styl, do něhož patří bohatý a komplexní repertoár společenského chování a postojů, orientovaných na členy skupiny.
Psi jsou fixovaní na vlastní postavení v hierarchii smečky, jsou mistry v oboru smířlivých postojů, odvracení agrese a jsou také mistry v tom, jak vycítit slabinu a využít jí k vzestupu na společenském žebříčku. Dař
Daří se jim to díky nepřetržitému sledování chování a signálů, vydávaných jejich druhy ve smečce. Činí tak pudově, nesledují vědomě osobní prospěch. My lidé si lámeme hlavu tím, co si o nás ostatní myslí, pes si dělá starosti jen s tím, co mu ostatní dělají. Povrchně vzato se reakce na něčí jednání dá zaměnit s empatií, vcítěním se do uvažování druhého, protože výsledek vypadá podobně.
Nechceme tím říci, že psi jsou omezení manipulátoři, nebo dokonce automaty. Z uvedeného je nad slunce jasnější, že psi disponují myšlenkami a pocity a citlivě reagují na chování druhých bytostí. A je také víc než jasné, že naše nutkavé fantazírování ohledně myšlenek a pocitů druhých bytostí, tak rádo se ospravedlňující morálkou a soucitem, je ve skutečnosti orientováno sebestředně, nebo dokonce motivováno vlastními zájmy. Vyplývá z toho: to, že je někdo schopen jednoduchého uvažování a má vlastní emoce, dokáže sledovat signály z okolí a reagovat na ně, ještě neznamená, že si je vědom existence myšlení a emocí u druhých bytostí.
Zastánci přesvědčení, že pes "cítí vinu", jsou nuceni si vymýšlet komplikovaná vysvětlení, proč tedy pes opakovaně dělá něco, o čem podle nich musí vědět, že není správné. Dokonce se psům podkládá zlomyslnost či pomstychtivost vůči pánovi. Ve skutečnosti je za jejich pochybením jen nuda a frustrace z dlouhé samoty a nucené nečinnosti. To, že se pak plíží jako ti přísloveční "spráskaní psi", není nic jiného než naučené chování, reakce na bití v minulosti.
