close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Velbloudi

10. května 2007 v 9:24 | Kačka
Velbloudi v poušti

Velbloud jednohrbý neboli dromedár (Camelus dromedarius) patří k nejstarším domestikovaným zvířatům. Svůj název odvozuje od řeckého slova dromak, což znamená rychle chodící, zatímco velbloudu dvouhrbému (Camelus ferus) se také říká drabař nebo baktrián podle někdejší středoasijské země Baktrie. Velbloudi podobně jako osli provázejí člověka od pradávna již několik tisíc let, ale jejich původ není dodnes přesně zmapován. Jisté je, že divoce žijící dromedáry již v přírodě nenajdeme, pokud nebereme v úvahu několik desítek tisíc volně se pohybujících dromedárů v Austrálii, kteří tam byli původně dovezeni v roce 1860 z Afghánistánu. Sehráli důležitou roli při průzkumu vnitrozemí Austrálie, a když se začala stavět železnice spojující sever a jih kontinentu, dopravovali velbloudi na stavbu materiál. Pro jejich zásluhy na stavbě železnice byly některé vlaky dokonce pojmenovány "afghánský expres". Většina dromedárů pak byla v Austrálii zpětně vypuštěna do volné přírody, kde opět zdivočeli. Jinak velbloud jednohrbý žije na severu Afriky a v Přední Asii výhradně jako domácí zvíře. Poslední zbytky divokých velbloudů dvouhrbých žijí v poušti Gobi v Mongolsku a v Číně, jako domácí zvířata jsou běžná všude ve střední Asii. Bez velbloudů by lidé nemohli ovládnout rozsáhlá a těžko dostupná území. Byli to velbloudi, kteří v minulosti spojovali země a národy v Africe i Asii, které dělí pouště a obrovské vzdálenosti. Vnitrozemí Arabského poloostrova bylo osídleno teprve tehdy, když lidé začali používat velbloudy. Říkalo se jim také "koráby pouště". Jejich karavany převážely z Východu zboží perských a arabských kupců do Evropy například koření a další zboží. Ani dnes, kdy cesty velbloudích karavan nahradily většinou železnice a asfaltové silnice, se lidé často bez pomoci velbloudů neobejdou. V Africe a v Asii je dodnes kolem pěti milionů jednohrbých velbloudů - dromedárů.

Znaky a zvláštnosti

Pro laiky je typickým znakem velblouda hrb. Do čeledi velbloudovitých ovšem patří i bezhrbé lamy. Velbloudí hrb neobsahuje vodu, jak se někteří lidé mylně domnívají, ale tuk. Jeho zásoba může dosahovat až čtyřiceti kilogramů, což odpovídá energetické hodnotě 400 000 kilokalorií (1,7 milionu kilojoulů). Toto množství by mohlo pokrýt doporučenou dávku energie pro člověka na 100 až 150 dní. Hrb ovšem není jen zásobárnou energie. Funguje i jako důmyslné klimatizační zařízení. V noci, když teplota v poušti klesá až k bodu mrazu, sníží velbloud svou tělesnou teplotu na 34 °C. Ve dne pak prochází krev systémem cév v ochlazeném hrbu izolovaném navíc tukovou vrstvou. Hrb tak působí jako účinný chladič a jeho nositel může po řadu hodin snadno vzdorovat okolnímu žáru přesahujícímu často 60 °C.

Úspora vody

Tajemství přežití dromedárů v poušti spočívá v dokonalé adaptaci na extrémní podmínky. Přizpůsobil se jim i metabolismus a celá stavba těla těchto elegantních zvířat. K zvláštní výbavě patří i některá opatření zvyšující úsporu cenné vody. Velbloudi se například málokdy potí - teprve, když teplota jejich těla přesáhne 40 °C. Před přehřátím je chrání zmíněný chladicí systém, schopnost snášet relativně vysoké zvýšení tělesné teploty - až na 42 °C a také srst. Ta je doslova mistrovským dílem přírody. Na povrchu může být rozpálená do žhava, ale na kůži zůstává teplota kolem 40 až 42 °C. Velbloud v horku neotvírá tlamu jako jiná zvířata. Zatímco pes při velkém vedru otevře tlamu, vysune jazyk a zrychleně dýchá někdy až 300krát za minutu, velbloud má tlamu zavřenou a nadýchne se jen asi šestnáctkrát. Za nozdrami má velbloud "výměník tepla". Tady se zachycuje vlhkost při výdechu a současně se ochlazuje vdechovaný pouštní vzduch. Ledviny velblouda mají mimořádně dlouhé Henleovy kličky, jejichž pomocí se voda z moči zčásti vrací zpět do těla. Z močového měchýře pak pomalu vychází již jen hustá sirupovitá kapalina. Velbloud při vyměšování mává ocasem a rozmetá jednotlivé kapky moči jako chladivou mlhu na zádní část těla. Rovněž trus se před odchodem z těla vysouší pomocí speciálních buněk. Je potom tak dokonale zbaven vody, že je možné ho ihned použít k rozdělání ohně. Díky upravenému metabolismu vydrží velbloud bez vody dva týdny, někdy až pětačtyřicet dní. Závisí to na potravě. Když se pase v zimě v období dešťů a konzumuje šťavnaté rostliny, prakticky pít nepotřebuje. Krmí-li se jen senem nebo bodláky, vydrží bez vody jen dva týdny. Když dorazí do oázy, může během patnácti minut vypít i 150 litrů vody. Část této zásoby uchovává v osmi stech malých přepážkách jednoho oddílu svého složeného žaludku. Jako zásobárna vody slouží i červené krvinky, které mají zvláštní, jinou stavbu než u ostatních teplokrevných živočichů. Při vstřebávání vody mohou mnohonásobně zvětšit svůj objem a v případě potřeby vodu opět uvolnit do organismu. Teprve po vyčerpání všech těchto zásob dojde na pověstný hrb. Z jeho tukových zásob se při spalování chemickými reakcemi uvolňuje rovněž voda.

Stavba těla

Velbloudi patří mezi sudokopytníky a potravu přežvykují. Přesto se neřadí mezi přežvýkavce, ale do zvláštního podřádu mozolnatců (Tylopoda). Na rozdíl od jiných kopytníků totiž našlapují na pružný mozol kryjící zespodu tři prstní články. Oba srostlé prsty jsou talířovitě rozšířené a usnadňují chůzi v měkkém písku. Dromedár má o něco delší nohy než jeho dvouhrbý příbuzný drabař, který žije v chladném Mongolsku. Větší odstup od země snižuje účinnost sálavého žáru z pouštního písku, který často dosahuje teploty až 67 °Celsia. Když se dromedár ukládá k odpočinku, opírá se o zrohovatělé polštáře, které má na loketních a kolenních kloubech a na hrudní kosti. Pod tělem tak zůstává prostor, kudy může proudit ochlazující vzduch. Úzké štěrbiny nozder se při písečné bouři semknou a brání pronikání jemných pískových částeček. Uši chrání husté chomáče srsti a oči dvojitá řada dlouhých řas. V případě nutnosti zakryje dromedár oční bulvu průhledným víčkem a začne slzet, aby vyplavil případná zrnka písku. Velbloudi mají dobře vyvinutý čich a dokážou ucítit vodu na vzdálenost sedmnácti kilometrů. Nikdy by se nenapili závadné vody.

Výkony

Při běhu dosahují velbloudi rychlosti třiceti tří kilometrů v hodině a toto tempo udrží alespoň osmnáct minut. Příčinu vysoké výkonnosti velbloudů musíme hledat opět v jeho metabolismu. Při zátěži spotřebuje velbloud mnohem méně kyslíku než kterékoli jiné domestikované zvíře. Dromedáři jsou však spíše specialisté na dlouhé tratě. Denní pochody na čtyřicet až osmdesát kilometrů s dvousetkilogramovou zátěží na hřbetě, což je třetina jejich tělesné hmotnosti, pro ně nejsou žádným problémem.

Další použití

Každoročně ještě procházejí Saharou velbloudí karavany se zbožím. Na tradičních velbloudích trzích nakupují velbloudy majitelé dostihových stájí, beduíni, ale také řezníci. Největší západosaharské trhy s velbloudy se pořádají v Goulimine na jihu Maroka. Probíhají v srpnu a září, tedy v měsících, kdy se tu koná nejvíce svateb. Odbyt je zaručen, neboť tradice vyplácení nevěst velbloudy je tu stále živá. Velbloudí maso navíc nesmí chybět při žádné svatební hostině. Chutí se podobá hovězímu. Má nízký obsah tuku, i když u starších kusů je poněkud houževnaté. Za velkou pochoutku se odedávna považuje velbloudí hrb. Lahodné mléko s vysokým obsahem proteinů vydrží dlouho i v horku a používá se k výrobě másla, sýru a dalších mléčných výrobků. Ze srsti se vyrábějí koberce, přehozy a velmi drahé, kvalitní látky.

Chov

Chov a šlechtění velbloudů není úplně snadnou záležitostí. Velbloudí samci jsou v sexuálním ohledu dost liknaví a někdy je velmi těžké přimět je k páření. Klisny proto neprodukují vajíčka do zásoby, ovulace probíhá až po úspěšném sexuálním aktu. Uvolnění vajíčka zřejmě ovlivňují hormony obsažené v samčím spermatu. Umělé oplodnění velbloudí samice vysloveně nesnášejí a bývají pak často agresivní. Pokud se vše povede, ať již přirozenou nebo umělou cestou, narodí se po třinácti měsících malé velbloudě. Již po dvanácti hodinách se postaví na vlastní nohy, ale ještě osmnáct měsíců ho matka kojí. Zanedlouho pak může mladý dromedár nastoupit cestu s karavanou napříč saharskou pouští, aby pokračoval v dávné tradici.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anče Anče | Web | 10. května 2007 v 17:37 | Reagovat

Na mojem blogu máš cenku za bleskajdu č.10 !!! Vyzvedni si ji!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama