close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2007

Fotky-koček

23. května 2007 v 20:54 | Kačka |  Kočka

jak se starat o koně- péče o koně

11. května 2007 v 9:57 | Kačka
Ještě dříve než si pořídíme koně, musíme věnovat velkou pozornost výstavbě a vybavení stáje. Stáj by měla být postavena pokud možno na suchém, vyvýšeném místě a užitkový prostor na jednoho koně by měl činit 7,5 m čtverečních. Teplota ve stáji by měla být 10 - 15°C, neměla by přesáhnout 25°C a poklesnout pod 6°C. Relativní vlhkost činí 85%. Také musíme dát pozor, aby ve stáji nebyl průvan, neboť kůň průvan nesnáší. Je-li to možné, měla by být stáj obrácena ke slunci, neboť sluneční paprsky koním velmi prospívají.
Taky by tu měl být prostor na seno a slámu, místnost pro oves a další součásti potravy a místnost pro výstroj - tj. sedlovna a postrojovna. Tyto dvě místnosti by měly být dobře větratelné a každý kůň by v nich měl mít svůj věšák se jmenovkou. Ve větších stájích musí být šatna a sprcha pro jezdce, umývárna pro mytí koní, aby jim bylo možno omýt ocas a kopyta a v létě celého koně teplou vodou.


Stáje mohou být vybaveny boxy, stáními nebo můžeme zvolit volný způsob ustájení.

Volné stáje
  • slouží k ustájení plemenných klisen (jalových, březích i se sajícími hříbaty) a jednotlivých ročníků hříbat. Koně se pohybují volně a uvazují se jen v době krmení. Žlaby jsou zabudovány podél dlouhých stěn a objemná suchá píce se klade na podestýlku do řady uprostřed stáje.


  • Stání
  • slouží převážně pro užitkové koně. Je méně komfortní, neboť koně jsou uvázáni za ohlávku vazáky ke žlabu. Jednotlivá stání jsou od sebe oddělena dřevěnými nebo kovovými přívorami (na konci mají řetízky na zavěšení) nebo plnými stěnami. Šířka jednoho stání je 150 - 180 cm a délka 270 - 300 cm. Žlaby jsou kameninové umístěné ve výšce asi 100 cm.


  • Boxy
  • slouží k ustájení plemenných hřebců, klisen se hříbaty, pro porod, dostihové a sportovní koně. Minimální plocha boxu by měla být 3 x 3 m, rozměry boxu pro plemenné hřebce 3,5 x 3,5 m a pro klisny se hříbaty 4, 5 x 4,5 m. Porodní boxy by měly mít rozměry dokonce 4 x 5 m, čímž je možno zajistit klisně dobré podmínky před porodem i po něm. Do výšky 140 - 150 cm by měl být box z dřevěných fošen, zbytek až do výšky 220 cm ze železné mříže.
  • podlaha nesmí být kluzká, musí být postavena z trvanlivého materiálu (např. dřevěné kostky zapuštěné do hlíny nebo zvonivky, tedy speciální "zoubkované cihly"). Musí být propustná a musí mít sklon asi 1 cm na 1 m ve směru odtokového žlábku.
  • žlab (dřevěný, z umělé hmoty nebo kamenný) by měl být ve výšce asi 80 - 90 cm od země, nejčastěji v rohu. Koše na seno nejsou příliš praktické - zabírají v boxu místo, jsou-li umístěny příliš vysoko, jsou nebezpečné pro oči (může do nich něco padnout) a způsobují obloukovitost hřbetu. Nejpraktičtější a přírodním podmínkám nejvíce odpovídající je, když si kůň odebírá seno ze země.
  • dveře do boxu se musí otvírat dokořán směrem do chodby nebo mohou být posuvné na kolejích. Nejpraktičtější je stáj s chodbou na píci a hnůj uprostřed a s boxy po obou stranách. Chodba musí být široká 3 - 4 m.


  • Uvazování hříbat
    Koně uvazujeme zpravidla až po odstavu. Hříbata musí být zvyklá na ohlávku. Nejlépe je začít uvazovat až jsou hříbata zklidněna po odstavení od matky, aby nedocházelo k dalším násilným stresům hříběte. Uvazování je nejlepší při krmení na krátkou dobu. Je-li uvázáno déle, zpravidla je neklidné a hrabe. Ale časem si zvykne a uklidní se. Pokud se setkáme s koněm, který se "trhá", je lepší tyto koně neuvazovat. Je to důsledek zpravidla z leknutí, špatného zacházení nebo vadou charakteru.


Pejsánci-obrázky

11. května 2007 v 9:40 | Kačka

Klik

11. května 2007 v 9:04 | Kačka |  Ankety
No tak klikni nic ti to neudělám :-)

Jak se starat o kočku

11. května 2007 v 8:36 | Kačka |  Kočka
JAK SE STARAT O KOČKU
Kočka potřebuje ke spokojenému životu - vedle vaší lásky - následující věci:
Péče o srst
  • krátkosrsté kočky - alespoň 2x týdně gumovým kartáčem odstranit odumřelé a vypadlé chlupy, potom vyčesat kovovým hřebenem od hlavy k ocasu. Při péči o srst zkontrolujte, zda se v ní nenachází bleší trus, klíšťata, event. drobná zranění.
    dlouhosrsté kočky - dlouhosrsté kočky vyžadují péči o srst každý den. Nejdříve řídkým hřebenem vyčešte smotky, a poté vykartáčujte kartáčem. 1x týdně srst ošetřete speciálním pudrem pro dlouhosrsté kočky. Zanedbáním péče o dlouhosrstou kočku může dojít k bolestivému zplstnatění srsti. Někdy musí takto zanedbanou srst ošetřit veterinář v celkové anestézii, což znamená ohrožení zdraví vaší kočky.
Prevence onemocnění
  • odčervení - alespoň 2x ročně podat tablety proti škrkavkám a tasemnicím odčervení musí vždy předcházet před vakcinací.
    vakcinace - k základnímu očkování patří vakcinace proti panleukopenii, rhinotracheitidě, calicivirovým infekcím a vzteklině. V současné době lze kočky vakcinovat i proti leukóze /FeLV/ a doufáme, že již brzy bude k dispozici vakcína proti FIP zákeřné infekční peritonitidě.
  • Vyprazdňování
    Kočky nechtějí být vyrušovány, když se věnují své potřebě. Kočičí toaletu umístěte stranou od frekventovaných částí vašeho bytu/domu. Nemá být blízko misek na jídlo a pití a místa na spaní. Máte-li koček více, je potřeba více záchodů.
    Kočky jsou od přírody čistotná zvířata a již 5 týdnů stará koťata používají toaletu.
    V případě, že kočka začne vykonávat svou potřebu mimo toaletu, má to vždy svůj důvod. Buď má onemocnění ledvin či močových cest, a nebo je vystavena stresu. Zamyslete se proto nad tím, co jí stres ve vaší domácnosti způsobilo.
Krmení koček (Kočičí žrádlo)

Krmení koček je závislé na věku, plemene a pohlaví.

Krmení koček je jednou z hlavních podmínek chovu zvířat v domácích podmínkách je jejich pravidelné a vyvážené stravování. Kočka, jako nositelka individuálností, se pro své jídlo hlasitě ozývá. Některé kočky jsou velmi vybíravé, mají rády různorodost. Jiné zase dávají přednost jednomu nebo několika druhům jídla. Přesto však jsou všechny připravené "hladovět", pokud jim jídlo nechutná.

Stravu je nutné kočkám připravovat speciálně. Jídlo musí být správně vyvážené; při různorodém jídle se doplňuje nedostatek té či oné ingredience, nutné pro zdraví kočky. Jídlo musí být čerstvé, ne moc studené ani horké. Maso (syrové) nařezané na nevelké kousky. Masové produkty se doporučuje dávat s přílohou. Ryby určitě vaříme, neboť v syrových rybích produktech se nacházejí látky, ničící vitamin B1. Nutno pamatovat, že ryba není vhodná pro těhotné kočky; lepší je nabízet játra a čerstvou zeleninu. Játra jsou pro naše svěřence nejprospěšnějším produktem, kromě jiného obsahují mnoho látek, vytvářející ochranná intenzivní zbarvení srsti. Kočkám také chutnají ledvinky, plíce, srdce. Jednou týdně vyžadují také jedno vejce a to na jakýkoliv způsob. Hodně bílků je také obsaženo v mléce, sýru, tvarohu. Méně prospěšné je mléko kravské, lépe je podávat sladkou smetanu nebo ve vodě rozmíchané mléko sušené. Hodně koček má rádo zeleninu - čerstvou i vařenou. Ovoce je možné nabízet libovolně - záleží na tužbě (přání) jednotlivých zvířat.

Stravování koček je závislé na věku, plemene a pohlaví. Většinou kocouři jedí více než kočky. Kastrovaným zvířatům, kde se vyhýbáme tloustnutí, je nutné zlehka porce snižovat. Krmení výstavních koček vyžaduje zvláštní přístup. Strava (jídlo) těchto zvířat se musí skládat z vysoce kvalitních produktů a je nutný přísný dohled. Dospělou kočku je lépe krmit 2 - 3x za den, denní norma jídla musí obsahovat 125-300 gramů (závisí na hmotnosti a plemene). Koťatům musíme podávat stravu v maličkých porcích 6x denně. Pro krmení kotěte, odstaveného od matky, je možné připravovat různé (libovolné) mléčné produkty dětské výživy, sladkou kaši z dětské krupičky, odvar z ovesných vloček, rýži, nemastné masové odvary, lisované maso, vařenou rybu, tvaroh, ovocné pyré. Již 12. den života kotěte můžeme podávat lisované maso, rybu. V 5. - 6. týdnu libové telecí, hovězí nebo drůbeží maso, játra v rozmělněném stavu (namletá). Ve stáří 7-8 neděl - ovoce, zeleninu pro správný vývin zubů a žvýkacích svalů je však důležité, aby maso bylo nakrájené na kousky.
Při krmení starších koček je nutné brát v úvahu, že odumírání buněk závisí na věku, zpomalování prudkého růstu (proliferace) a stárnutí orgánů a vedou k porušování trávení a vstřebávání. Takové kočky mají zuby ve špatném stavu. V této době života potřeba kalorií klesá a zvyšuje se spotřeba proteinů, minerálů a vitamínů. V prvním případě se toto týká kastrovaných a sterilovaných zvířat. Otylosti nebo stařeckému vyčerpání kočka může uniknout díky (pomocí) pravidelnému stravování a optimálnímu vzájemnému poměru mezi porcemi krmení a zátěží.


Čím je krmit

10. května 2007 v 9:27 | Kačka

Základy krmení obecně

Dobu krmení si rozvrhneme tak, abychom pokud možno krmili pravidelně a ve stejnou dobu.

U dospělých psů je nejvhodnější rozdělit krmnou dávku na 2 a podávat je v určitém časovém odstupu, podle jejich využití (např. 1/3 ráno a 2/3 večer). Nesmíme podlehnout dojmu, že jsou tyto dávky malé (pes polovinu dávky zhltne rychle) a psovi zbytečně nepřidávat. Tímto bychom jen podporovali jeho liknavost při žraní a zhoršovali jeho výkon (pes tuto dávku nestačí v klidu strávit), který po něm většinou mezi krmeními chceme.

Štěňatům i dospělým psům velkých a obřích plemen se doporučuje dávat misku s krmením i s vodou na vyvýšené místo. K dostání jsou speciální stojany nebo držáky na kotce.

Krmení psovi podáváme na klidném místě a při žraní by ho nikdo neměl rušit.

Po krmení by měl být alespoň 2 hodiny v klidu (čím větší pes, tím delší doba).

Pokud bude pes více zatěžován, než jen kratší procházkou (výcvik, dlouhá tůra), měla by být tato doba ještě delší (proto je právě vhodnější rozdělení krmné dávky s tím, že druhou část dáváme až po výkonu). Pes dobře vytráví (nehrozí zdravotní potíže) a bude také dobře reagovat na odměnu - pamlsky. Po výcviku by měl mít pes alespoň 30 min. oddychu, než dostane krmení.

Odměňujeme-li při výcviku psa pamlsky, započítáme je také do krmné dávky (to se týká hlavně psů v dobré výživné kondici, aby zbytečte netloustli).

Psa nekrmíme přímo před plánovanou akcí - výcvik, cesta dopravním prostředkem (a potom ještě výstava nebo závody), úprava v psím salónu, návštěva veterináře. Někteří psi cestování s prázdným žaludkem špatně snáší. Proto jim vyjímečně můžeme, v dostatečném odstupu, před cestou podat 1/3 krmné dávky (něco lehkého, dobře stravitelného, ale na co je pes zvyklý).

Podávaná dávka by měla mít tělesnou teplotu nebo alespoň pokojovou.

Psovi necháme krmení asi 15 min. (pes je na hltání sice stavěný, ale u krmení suchými granulemi to není moc vhodné, nutit ho k velké rychlosti). Zůstanou-li v misce po krmení zbytky, odstraníme je a další krmnou dávku snížíme o 1/3. Nebo ji zkusíme rozdělit na dvě. Zbytečně velké množství krmné dávky může způsobit vybíravost psa. Ten totiž nejdříve vybere maso a potom možná další příkrmy, které jsou však nutné pro další pokrytí potřeb živin.
Ať už krmíme tradiční nebo komerční stravou, musí mít pes k dispozici vždy misku s čistou vodou.
Misky na krmení a vodu nebo nádoby, ve kterých krmení připravujeme, udržujeme čisté, ale co nejméně je umýváme saponáty.

Tradiční vařená strava:

Než začneme vybírat správné suroviny k sestavení krmné dávky, musíme znát, do jaké stravovací kategorie patří náš pes (štěně - malého, středního nebo velkého plemene, dospělý nebo sportující pes). Specifika plemene, které chováme (potřeba doplňků stravy). Máme vypočítanou základní krmnou dávku pro našeho psa. Jejím základem by mělo být maso, podávané v různém poměru k příloze, podle věku a kondice psa.

Všechny použité suroviny by měly být nezávadné. To se tyká především syrového masa, pokud se s ním rozhodneme krmit. Mělo by být jen konzumní (koupené v obchodě), kde je zaručená veterinární kontrola masa a jeho nezávadnost. Cenově dostupnější je odpadní maso, ale to musíme (vzhledem k jeho původu) vařit. Rozmrazené potraviny znovu nezmrazujeme. Kvalitu masa musíme pečlivě hlídat hlavně u štěňat a citlivých psů (pozor na mleté maso u těchto kategorií). Získáme-li někde mleté maso, měli bychom ho co nejdříve zpracovat (uvařit - podléhá rychle rozkladu).

Maso i zeleninu bychom neměli vařit příliš dlouho, ale jen po dobu nezbytně nutnou (kolem 45min.), aby se v něm zachovala alespoň část vitamínů (použijeme i vývar) a přitom se zničily choroboplodné zárodky.

Denně bychom měli připravovat čerstvé krmení. I když se to všeobecně nedoporučuje, než začít z nedostatku času přidávat komerční stravu (tato kombinace není správná), můžeme si udělat zásobu a uložit ji v chladničce, ale maximálně na 3 dny (dlouhým skladováním dochází k rozkladu bílkovin a tuků a ke ztrátě vitámínů a minerálů).

Předpřipravit si můžeme i polotovary v podobě jednotlivých základních dávek (syrová zelenina a maso - vše očištěné a nakrájené na potřebnou velikost), které zmrazíme. Pak už jen vytahujeme jednotlivé sáčky, ke kterým při vaření přidáme rýži, těstoviny a ovesné vločky.

Suché a polosuché krmení:

Většina krmiv má doporučené dávkování uvedené v gramech (dávkuje se podle aktuální hmotnosti psa).

Nejdříve vyzkoušíme, jestli je pes vůbec bude chtít (musí být hladový), v opačném případě musíme zkusit jinou značku. Pro rychlé a spolehlivé krmení si nachystámě vhodnou odměrku (pokud ji nepřidal už výrobce) nebo hrnek (někteří výrobci uvádí dávkování i podle hrnků). Odvážíme do ní potřebné množství (jedna denní dávka) a označíme si ho ryskou nebo nálepkou. Na malý hrnek si napíšeme, kolik je jich potřeba. Při dalším krmení stačí už jen nabírat.

V jednom druhu se v rámci kategorií většinou vyskytují různé velikosti granulek. Proto, když přecházíme na jinou kategorii, vždy potřebnou dávku převážíme a znovu označíme. I u dospělých psů se doporučuje denní dávku rozdělit na dvě - např. ráno a večer.

Granule podáváme buď suché nebo přelité teplou vodou nebo masovým vývarem (ne horkým, aby je příliš nerozmočil). Nemáčíme je dlouho, aby si zachovaly tvar a křehkost (napomáhá přirozenému čištění zubů). Nejdříve vyzkoušíme, jestli je pes nebude chtít suché a pokud je odmítá (nebo je sice pozře, ale vyzvrací), teprve potom je namočíme. Jinak budeme zbytečně vyhazovat kaši z granulí, protože namočené se nedají dávat k dalšímu krmení (kvašení) a pes by je stejně nechtěl. Začínáme-li s granulemi a pes je nechce suché - přelijeme je raději rovnou masovým vývarem pro lepší přítažlivost. Štěňatům a některým psům můžeme granule namočit v teplém mléce (nemájí-li z něho průjem).

Při přechodu na granule od jiného výrobce (psa nemusíme krmit celý jeho život jednou značkou) nebo jiný typ krmení, nesmíme psovi dát najednou celou dávku jiného druhu, ale minimálně týden mu novou značku v malých dávkách (ty postupně zvyšujeme) přidáváme do původního krmení. Teprve potom můžeme začít dávat plnou dávku nového krmení. Den před podáním plné dávky se doporučuje tzv. hladovka (kromě štěňat). Nemá-li pes z nového krmení trávicí potíže (zvracení, průjem), můžeme u této značky zůstat. Trávicí ústrojí se bude novému krmení přizpůsobovat alespoň měsíc a po tuto dobu může mít pes častější a řidší výkaly. Nepřestanou-li tyto přechodné projevy ani po 3 měsících - pes stále nechává zbytky (při dodržení správného dávkování), hubne nebo tloustne, má špatnou srst, patrně jsme nevybrali to správné krmení a budeme se muset rychle poohlédnout po jiné značce. Každému psovi vyhovuje něco jiného a neznamená to, že když vybraná značka nechutná našemu psovi, tak nebude chutnat ani ostatním psům. Přechod na jiné krmení se nedoporučuje dělat - když je pes ve vysoké zátěži, nemocný (pokud se nejedná o dietu), pár dní před dovolenou na kterou psa bereme s sebou nebo dáváme-li psa do hotelu.

Základní péče o psa

10. května 2007 v 9:26 | Kačka

Velbloudi

10. května 2007 v 9:24 | Kačka
Velbloudi v poušti

Velbloud jednohrbý neboli dromedár (Camelus dromedarius) patří k nejstarším domestikovaným zvířatům. Svůj název odvozuje od řeckého slova dromak, což znamená rychle chodící, zatímco velbloudu dvouhrbému (Camelus ferus) se také říká drabař nebo baktrián podle někdejší středoasijské země Baktrie. Velbloudi podobně jako osli provázejí člověka od pradávna již několik tisíc let, ale jejich původ není dodnes přesně zmapován. Jisté je, že divoce žijící dromedáry již v přírodě nenajdeme, pokud nebereme v úvahu několik desítek tisíc volně se pohybujících dromedárů v Austrálii, kteří tam byli původně dovezeni v roce 1860 z Afghánistánu. Sehráli důležitou roli při průzkumu vnitrozemí Austrálie, a když se začala stavět železnice spojující sever a jih kontinentu, dopravovali velbloudi na stavbu materiál. Pro jejich zásluhy na stavbě železnice byly některé vlaky dokonce pojmenovány "afghánský expres". Většina dromedárů pak byla v Austrálii zpětně vypuštěna do volné přírody, kde opět zdivočeli. Jinak velbloud jednohrbý žije na severu Afriky a v Přední Asii výhradně jako domácí zvíře. Poslední zbytky divokých velbloudů dvouhrbých žijí v poušti Gobi v Mongolsku a v Číně, jako domácí zvířata jsou běžná všude ve střední Asii. Bez velbloudů by lidé nemohli ovládnout rozsáhlá a těžko dostupná území. Byli to velbloudi, kteří v minulosti spojovali země a národy v Africe i Asii, které dělí pouště a obrovské vzdálenosti. Vnitrozemí Arabského poloostrova bylo osídleno teprve tehdy, když lidé začali používat velbloudy. Říkalo se jim také "koráby pouště". Jejich karavany převážely z Východu zboží perských a arabských kupců do Evropy například koření a další zboží. Ani dnes, kdy cesty velbloudích karavan nahradily většinou železnice a asfaltové silnice, se lidé často bez pomoci velbloudů neobejdou. V Africe a v Asii je dodnes kolem pěti milionů jednohrbých velbloudů - dromedárů.

Znaky a zvláštnosti

Pro laiky je typickým znakem velblouda hrb. Do čeledi velbloudovitých ovšem patří i bezhrbé lamy. Velbloudí hrb neobsahuje vodu, jak se někteří lidé mylně domnívají, ale tuk. Jeho zásoba může dosahovat až čtyřiceti kilogramů, což odpovídá energetické hodnotě 400 000 kilokalorií (1,7 milionu kilojoulů). Toto množství by mohlo pokrýt doporučenou dávku energie pro člověka na 100 až 150 dní. Hrb ovšem není jen zásobárnou energie. Funguje i jako důmyslné klimatizační zařízení. V noci, když teplota v poušti klesá až k bodu mrazu, sníží velbloud svou tělesnou teplotu na 34 °C. Ve dne pak prochází krev systémem cév v ochlazeném hrbu izolovaném navíc tukovou vrstvou. Hrb tak působí jako účinný chladič a jeho nositel může po řadu hodin snadno vzdorovat okolnímu žáru přesahujícímu často 60 °C.

Úspora vody

Tajemství přežití dromedárů v poušti spočívá v dokonalé adaptaci na extrémní podmínky. Přizpůsobil se jim i metabolismus a celá stavba těla těchto elegantních zvířat. K zvláštní výbavě patří i některá opatření zvyšující úsporu cenné vody. Velbloudi se například málokdy potí - teprve, když teplota jejich těla přesáhne 40 °C. Před přehřátím je chrání zmíněný chladicí systém, schopnost snášet relativně vysoké zvýšení tělesné teploty - až na 42 °C a také srst. Ta je doslova mistrovským dílem přírody. Na povrchu může být rozpálená do žhava, ale na kůži zůstává teplota kolem 40 až 42 °C. Velbloud v horku neotvírá tlamu jako jiná zvířata. Zatímco pes při velkém vedru otevře tlamu, vysune jazyk a zrychleně dýchá někdy až 300krát za minutu, velbloud má tlamu zavřenou a nadýchne se jen asi šestnáctkrát. Za nozdrami má velbloud "výměník tepla". Tady se zachycuje vlhkost při výdechu a současně se ochlazuje vdechovaný pouštní vzduch. Ledviny velblouda mají mimořádně dlouhé Henleovy kličky, jejichž pomocí se voda z moči zčásti vrací zpět do těla. Z močového měchýře pak pomalu vychází již jen hustá sirupovitá kapalina. Velbloud při vyměšování mává ocasem a rozmetá jednotlivé kapky moči jako chladivou mlhu na zádní část těla. Rovněž trus se před odchodem z těla vysouší pomocí speciálních buněk. Je potom tak dokonale zbaven vody, že je možné ho ihned použít k rozdělání ohně. Díky upravenému metabolismu vydrží velbloud bez vody dva týdny, někdy až pětačtyřicet dní. Závisí to na potravě. Když se pase v zimě v období dešťů a konzumuje šťavnaté rostliny, prakticky pít nepotřebuje. Krmí-li se jen senem nebo bodláky, vydrží bez vody jen dva týdny. Když dorazí do oázy, může během patnácti minut vypít i 150 litrů vody. Část této zásoby uchovává v osmi stech malých přepážkách jednoho oddílu svého složeného žaludku. Jako zásobárna vody slouží i červené krvinky, které mají zvláštní, jinou stavbu než u ostatních teplokrevných živočichů. Při vstřebávání vody mohou mnohonásobně zvětšit svůj objem a v případě potřeby vodu opět uvolnit do organismu. Teprve po vyčerpání všech těchto zásob dojde na pověstný hrb. Z jeho tukových zásob se při spalování chemickými reakcemi uvolňuje rovněž voda.

Stavba těla

Velbloudi patří mezi sudokopytníky a potravu přežvykují. Přesto se neřadí mezi přežvýkavce, ale do zvláštního podřádu mozolnatců (Tylopoda). Na rozdíl od jiných kopytníků totiž našlapují na pružný mozol kryjící zespodu tři prstní články. Oba srostlé prsty jsou talířovitě rozšířené a usnadňují chůzi v měkkém písku. Dromedár má o něco delší nohy než jeho dvouhrbý příbuzný drabař, který žije v chladném Mongolsku. Větší odstup od země snižuje účinnost sálavého žáru z pouštního písku, který často dosahuje teploty až 67 °Celsia. Když se dromedár ukládá k odpočinku, opírá se o zrohovatělé polštáře, které má na loketních a kolenních kloubech a na hrudní kosti. Pod tělem tak zůstává prostor, kudy může proudit ochlazující vzduch. Úzké štěrbiny nozder se při písečné bouři semknou a brání pronikání jemných pískových částeček. Uši chrání husté chomáče srsti a oči dvojitá řada dlouhých řas. V případě nutnosti zakryje dromedár oční bulvu průhledným víčkem a začne slzet, aby vyplavil případná zrnka písku. Velbloudi mají dobře vyvinutý čich a dokážou ucítit vodu na vzdálenost sedmnácti kilometrů. Nikdy by se nenapili závadné vody.

Výkony

Při běhu dosahují velbloudi rychlosti třiceti tří kilometrů v hodině a toto tempo udrží alespoň osmnáct minut. Příčinu vysoké výkonnosti velbloudů musíme hledat opět v jeho metabolismu. Při zátěži spotřebuje velbloud mnohem méně kyslíku než kterékoli jiné domestikované zvíře. Dromedáři jsou však spíše specialisté na dlouhé tratě. Denní pochody na čtyřicet až osmdesát kilometrů s dvousetkilogramovou zátěží na hřbetě, což je třetina jejich tělesné hmotnosti, pro ně nejsou žádným problémem.

Další použití

Každoročně ještě procházejí Saharou velbloudí karavany se zbožím. Na tradičních velbloudích trzích nakupují velbloudy majitelé dostihových stájí, beduíni, ale také řezníci. Největší západosaharské trhy s velbloudy se pořádají v Goulimine na jihu Maroka. Probíhají v srpnu a září, tedy v měsících, kdy se tu koná nejvíce svateb. Odbyt je zaručen, neboť tradice vyplácení nevěst velbloudy je tu stále živá. Velbloudí maso navíc nesmí chybět při žádné svatební hostině. Chutí se podobá hovězímu. Má nízký obsah tuku, i když u starších kusů je poněkud houževnaté. Za velkou pochoutku se odedávna považuje velbloudí hrb. Lahodné mléko s vysokým obsahem proteinů vydrží dlouho i v horku a používá se k výrobě másla, sýru a dalších mléčných výrobků. Ze srsti se vyrábějí koberce, přehozy a velmi drahé, kvalitní látky.

Chov

Chov a šlechtění velbloudů není úplně snadnou záležitostí. Velbloudí samci jsou v sexuálním ohledu dost liknaví a někdy je velmi těžké přimět je k páření. Klisny proto neprodukují vajíčka do zásoby, ovulace probíhá až po úspěšném sexuálním aktu. Uvolnění vajíčka zřejmě ovlivňují hormony obsažené v samčím spermatu. Umělé oplodnění velbloudí samice vysloveně nesnášejí a bývají pak často agresivní. Pokud se vše povede, ať již přirozenou nebo umělou cestou, narodí se po třinácti měsících malé velbloudě. Již po dvanácti hodinách se postaví na vlastní nohy, ale ještě osmnáct měsíců ho matka kojí. Zanedlouho pak může mladý dromedár nastoupit cestu s karavanou napříč saharskou pouští, aby pokračoval v dávné tradici.

Něco o suchozemských želvách

10. května 2007 v 9:22 | Kačka |  Suchozemské želvy
Chov suchozemských želv
Ze suchozemských želv jsou v domácnostech nejčastěji chovány čtyři druhy: želva řecká (Testudo hermanni), želva žlutohnědá (Testudo graeca), želva širokoštítá (Testudo marginalis) a želva čytřprstá (Terstudo horsfieldi). Všechny čtyři druhy mají podobné nároky na životní podmínky.

Jak bude bydlet

Prvním předpokladem úspěšného chovu je dostatek tepla. Nelze je proto chovat volně v bytě, jak bývá často zvykem, ale je nutné zařídit pro ně zvláštní vytápěnou nádrž - terárium. Rozměry by měly být co největší, ale ani v případech, že pro ně nemůžeme vyhradit příliš velký prostor, by nemělo být terárium menší než 70x40x40 cm. Přední a boční stěna mají být otevírací, v případě nouze však lze upravit i obyčejnou lepenou nádrž a zakrýt ji víkem z pevného pletiva nebo perforovaného plechu. Obsluha takové nádrže však není nejpohodlnější a je proto vhodné hned od počátku pořídit želvě terárium s předními dvířky nebo posunovacím sklem. Strop a polovina jedné boční stěny by měly být z pletiva kvůli větrání.
Topení lze nejsnáze zajistit žárovkou (25 W) zavěšenou v keramickém květináči asi 20 cm nad úrovní dna. Tím na jednom místě terária zajistíte teplotu kolem 30 stupňů. Žárovka nemusí svítit po celý den, stačí 10-12 hodin. Na dno terária jsou nejlepší malé oblázky nebo čistý říční písek. Do něj zapusťte těžkou misku na vodu.

Čím krmit?
V přírodě se suchozemské želvy živí převážně rostlinnou potravou, i když si občas pochutnají i na žížale, slimákovi nebo zdechlině. Proto i doma předkládáme želvě co nejpestřejší výběr zeleniny a ovoce, trávu, listy, květy - nejvhodnější je pampeliška, jetel, vojtěška apod. S živočišnou potravou to rozhodně nepřehánějte, protože přebytek živočišných bílkovin může způsobit zdravotní potíže. Potravu doplňujte vitamínovými přípravky a minerály, ale i nyní platí, že nic se nemá přehánět.
Pokud je to možné, zařiďte želvě venkovní výběh. Stačí ohrádka ze zatlučených kolíků, vysoká asi 30-50 cm, podle velikosti zvířete. Výběh by měl želvě poskytnout možnost slunění i úkrytu ve stínu.

Zimní spánek
Zmíněné druhy želv tráví zimní období zimním spánkem. V domácnosti není situace tak jednoduchá. Spát dávejte jen želvu naprosto zdravou a vyživenou. Zkuste ji nejprve postupně přenášet do stále chladnějšího prostředí. Želva přestane přijímat potravu a nakonec se zahrabe do bedničky naplněné mechem a listy. Tu pak musíte během zimy prohlížet, zda je substrát dostatečně vlhký, ale neplesniví. Želva zimuje při teplotě 4-8 stupňů, větší teplotní výkyvy jí nesvědčí. Pokud želva nejeví snahu usnout, nenuťte ji a chovejte ji i přes zimu v teplém teráriu. Po probuzení ze zimního spánku želvu položte do umyvadla s vlažnou vodou, kde se napije a vyprázdní.

Jaký máš nejoblíbenější zvíře?

10. května 2007 v 9:17 | Kačka |  Ankety
Já mám rada stohodletoho výběru všechny zvířátka, ale nejvíc mám ráda psa.

Něco o mně

9. května 2007 v 16:22 | Kačka |  Něco o mně
Ahoj, jmenuji se Kateřina Hrušková.Je mi 14 a bydlím v praze 10.Mám ráda hudbu, zvířata(na mazlení),kámoše.Sport:sguash,běhám a plavu(ale to snad každý).Pokud se nudíte tak mě nejčastěji najdete na icq:499931162 skype:kacenka2574 nebo seznam:kacka.hruska@seznam.cz Pa katka

péče o želvy

9. května 2007 v 15:57 | Kačka |  Vodní želvy

Péče o želvy

Zazimování
Počátkem podzimu želvy přijímají stále méně potravy. Když nepřijmou potravu několik dní za sebou, je to pro nás znamení, abychom je přestali krmit. Podle počasí, obvykle však počátkem října, je přemístíme z venku do místnosti, kde je ještě několikrát vykoupeme ve vlažné vodě, čímž jim pomůžeme při vyprazdňování trávicí soustavy. Potom je koncem října zazimujeme.
Optimální teplota pro přezimování želv by měla být od +4 do +7 st.Celsia; nemá klesnout pod 0 st.Celsia, ani vystoupit nad 10 st.Celsia.
Suchozemské želvy zazimujeme tak, že je uložíme v dřevěných bedničkách do sklepa (ne však příliš vlhkého). Rozměry bedniček závisí na velikosti a poštu želv. Zvenku na bedničku připevníme husté pletivo, které chrání želvy před případnými hlodavci. Na dno dáme tenčí vrstvu písku, na kterou přimáčkneme vrstvu suchého listí. Na tuto vrstvu uložíme želvy a zasypeme je volně listím až po okraj bedničky. Horní část bedničky pak zakryjeme hustým pletivem, které po okrajích zatížíme. Místo listí je možné použít slámu, seno, mech apod.
Želvy můžeme zazimovat i na dně vestavěných potravinových skříní v panelových bytech. Zvířata uložíme jednotlivě do papírových krabic vystlaných hadrem. Želvy zasypeme natrhaným měkkým papírem a ve víku krabice uděláme otvory.
Suchozemské želvy můžeme uložit k zimnímu spánku i ve volné přírodě do malého domečku. Jeho základem je jáma hluboká 80 cm, široká 80 cm a dlouhá 120 cm. Dno ušlapeme a stěny zarovnáme. Asi 20 cm od okraje základové jámy postavíme 40 cm vysokou zídku z kamení, cihel nebo ze dřeva. Na jedné straně ponecháme otvor široký asi 50 cm, který slouží jako vchod do domečku pro želvy v letním období. Na zídku položíme snímatelnou dřevěnou stříšku krytou dehtovým papírem, rákosem, popřípadě šindelem. Do jámy vložíme drátěný koš, který chrání želvy před hlodavci. Na dně udusáme 20 cm tlustou vrstvu suché slámy, na tuto vrstvu položíme želvy a volně je zasypeme slámou až po okraj koše. Na horní stranu koše položíme pletivo, které po celém obvodu koše připevníme drátem. Podlahu domečku vyplníme prkny, vchod uzavřeme a celý prostor domečku naplníme suchým listím. Nakonec nasadíme střechu. Na jaře želvy po probuzení vykoupeme ve vlažné vodě a podáváme jim dostatek zelené potravy.
Vodní želvy zimujeme v menší nádobě nejlépe v chladném sklepě, kde je teplota mezi 5 - 8st.C. Pokud želvu zimujeme v místnosti, je dobré s tím počítat a pokud možno ji nebudit hlukem nebo nadměrným množstvím světla. Vodu jim pokud možno neměnit. Želvy po celou dobu téměř vůbec nepřijímají jídlo (záleží již na konkrétním kusu), snižují svou tělesnou teplotu. Je potřeba mít takové množství vody, aby želvě netrčel nad hladinu krunýř, a přitom aby se mohla pohodlně nadýchnout. Evropské a některé severoamerické sladkovodní želvy chované v jezírkách mohou na jejich dně i přezimovat. S poklesem teplot vodní želvy postupně přestávají přijímat potravu a uchýlí se na dno jezírka. Během zimy jezírko pravidelně kontrolujeme. Do tlustého ledu vysekáváme otvory,aby se voda mohla okysličovat. Při delších otepleních a následujících prudkých poklesech teplot je třeba pečlivě sledovat, aby probuzené želvy nezamrzly v ledu.
Takto přezimujeme jen zdatné a zdravé jedince vodních želv. Nemocné nebo slabší želvy je třeba na podzim přemístit do akvaterárií. Po tuhých a dlouhých zimách se některé vodní želvy mohou probudit oslabené nebo vyčerpané. Rovněž takové jedince je třeba přemístit na určitou dobu do akvaterárií, kde se jejich zdravotní stav upraví vydatným krmením a teplem.
Aby se některé tropické druhy vodních želv rozmnožovaly, doporučujeme jim vytvořit podmínky pro krátký letní spánek.
Odchov mláďat
Tak jako ve volné přírodě i v zajetí se suchozemské a vodní želvy páří a kladou vajíčka.
Samice suchozemských želv obvykle zahrabávají vajíčka nakladená v letních výbězích do písčité půdy. Ve vnitřních teráriích, kde nemají možnost vajíčka zahrabat, kladou je volně na dno terária.
Samice vodních želv chované v bazéncích kladou vajíčka na souši a rovněž je zahrabávají do země.
Samice vodních želv v akvateráriích, i když mají k dispozici souš, kladou velmi často vajíčka do vody. Podle údajů literatury se z vajíček nakladených do vody údajně nikdy nemohou vylíhnout mláďata. Na základě vlastních zkušeností však můžeme toto tvrzení vyvrátit. Při všech snáškách kladla samice želvy bahenní (Emys orbicularis) velce do vody. Vajíčka z jedné snášky zůstavala ve vodě dokonce téměř 48 hodin. Přesto přibližně 90% proběhl úplný embryonální vývoj a rovněž líhnutí bylo úspěšné.
Ošetřování želv
Zejména u vodních druhů se na hřbetní části krunýře zachytávají řasy a jiné drobné nečistoty. Rovněž suchozemským želvám se znečušťují končetiny a krunýř. V obou případech ztrácí jejich zbarvení na intenzitě.
Suchozemské želvy - pravidelná koupel s případným natíráním krunýře jedlým olejem, koupat pouze v letní dny.
Vodní želvy - krunýř je možné čistit měkkým zubním kartáčkem. Až na krunýře kožnatek, ty čistíme pouze jemně houbou.